Kreativita je vidět něco, co dosud neexistuje

Není pesimista, ani optimista, ani realista. Občas snílek, protože mimo jiné píše a psaní to podle něj vyloženě vyžaduje. René Nekuda je kreativní člověk, poznáte to nejen z jeho aktivit, ale také blogu či statusů na sociálních sítích. Kromě toho se však zajímá také o efektivitu a vhodné nakládáním s časem.

 

Pokud bychom nezadávali vaše jméno do Googlu a nezjistili si tak o vás žádné informace, jak byste se čtenářům webu představil?

Nadsazeně bych mohl říct, že jsme spisovatel, cestovatel a bloger. “Podsazeně” bych se představil jako obyčejný pisálek, který miluje příběhy. A pravda bude asi někde uprostřed.

Vaším portfoliem se line tento pojem – kreativita. Píšete, učíte tvůrčí psaní, pracujete s nápady i různými nástroji, které kreativitu podporují. Jak byste vlastní chápání a vnímání tohoto slova opsal vy sám?

Kreativita je pro mě odvaha jít za hranice běžného, známého a prozkoumaného. Vnímám ji jako touhu experimentovat a nebát se nového pohledu na staré věci. Michael Sheaová říká, že “kreativita je vidět něco, co dosud neexistuje”. A tahle definice se mi moc líbí.

Když se díváte na lidi kolem sebe, na sdělovací prostředky, na školství… na jaké úrovni se kreativita nachází? Máte pocit, že žijeme v kreativní době, nebo naopak je stále dost jedinců (či institucí), kteří ji nepodporují, nebo snad dokonce potlačují?

Kreativitu lze potkat v Čechách na každém kroku. Každý den si všimnu v dopravních prostředcích hned několika velmi nápaditých reklam. Internet je přeplněn videi či krátkými filmy, které doma sestříhali mnohdy desetiletí jedinci. Kolik existuje webových stránek s designovými věcmi či zajímavými nápady typu “udělej si sám” se snad nedá ani spočítat. České literární servery jsou přeplněny zajímavými texty profesionální hodnoty. Ale pak… pustíte si televizi a vykoukne na vás starý dobrý šablonovitý pořad, který lítá v éteru nejméně 50 let. Divadla se bojí experimentovat, protože doslova bojují o každého diváka. A Hollywood v kinech je vždy zárukou umírněného průměru s jediným vylepšením – senzační efekty.

Myslím si, že shrnout se to objektivně nedá, ale můj pocit je, že opravdu žijeme v kreativní době. Jen bych si přál, aby se kreativita rozšiřovala z více méně zájmových okruhů do dalších sfér našich životů…

Ještě chvíli u kreativity zůstaňme a zkusme se vžít do role studenta a role učitele. Jakými způsoby by mohly tyto dvě skupiny lépe/více využívat kreativity při učení (se)?

Tuhle otázku v současné době hodně řeším, neboť jsem zhruba před týdnem dokončil studia na Literární akademii a po prázdninách se stávám učitelem tvůrčího psaní – jak u nás na škole, tak na Gymnáziu Jana Patočky v Praze. Čili zažiju obě polohy během jednoho kalendářního roku.

Domnívám se, že jakmile zazvoní a zavřou se dveře, všichni se stávají jedním ucelenym týmem, který se má něco naučit. Učitel by rozhodně neměl potlačovat kreativitu v žácích a žáci by se měli pokoušet splnit všechny požadavky, které jsou nad rámec stereotypu “naučit se – napsat test – vypustit z hlavy”. Zkušenost mi praví, že vždy se najde v kolektivu minimálně jeden človíček, který přichází se zajímavými nápady. Pokud se mu dostane podpory ze strany studentů, ale i učitele, může vzniknout něco jedinečného a krásného. Ať už je to výstava školních prací, autorské čtení, organizace Dne země, koncert na podporu oblastí postižených zemětřesením nebo školní časopis.

Věnujete se tvůrčímu psaní a snažíte se také ostatní motivovat a inspirovat je pro to, aby sami psali. Jak by měl někdo, kdo s tím nemá zkušenost, ale “pouze” chuť, začít?

Na to je jednoduchá odpověď – ať si daný jedinec sedne na zadek a začne psát. Ať nad tím moc nepřemýšlí a píše. Pokud máte chuť, máte motor. A o moc víc nepotřebujete, protože v každém z nás je ukryto nekonečně mnoho příběhů, které touží po tom, aby byly vyprávěny. A někdy stačí skutečně psát a ony samy vylezou na povrch. Tohle mě na psaní fascinuje.

V čem vidíte výhody toho, když člověk píše – ať už básně, povídky, nebo třeba deník?

Udržujete tím kontakt se svojí vnitřní osobností, prozkoumáváte krajiny, kam byste se normálně neodvážili, nacházíte své kořeny. Navíc se učíte koukat na svět s odstupem, případně prožívat věci jinak, a také se zlepšujete v komunikaci a obecně ve vyjadřování nejen svých myšlenek, ale i pocitů. Není toho málo, že?

A vy sám – píšete si deník? Pravidelně, nebo dáváte přednost pocitu “teď je právě ta správná chvíle”? A na papír, nebo elektronicky?

Deník si nepíšu. Místo toho používám jiný nástroj – tzv. “umělecký zápisníček”, což je v podstatě malý sešítek s obyčejnou tužkou. Nosím ho neustále s sebou, a když mě někde něco zaujme, ihned si to zapíšu. Může to být žebrající manager v metru, nějaký neologismus, divoký sen či kousek dialogu odposlehnutý v čekárně u doktora.

Na svém webu se ale často věnujete také osobnímu rozvoji a efektivitě. Proč?

Protože člověk, který píše, musí být extrémně produktivní, ukázněný a silný. Svůj blog jsem původně zaměřil pouze na tvůrčí psaní. Postupně jsem zjišťoval, že lidé potřebují pomoci i v těchto oblastech, neboť si neumějí zorganizovat svůj čas, nedodržují své plány, a pak si nadávají apod. Proto se přirozeně RenéNEKUDA.cz rozrostl i do těchto směrů.

Jakou cestu jste v oblasti zefektivňování prošel? Co vás k tomu vedlo, které metody, autoři, nástroje jste na cestě potkal?

Jdu cestou přirozeného vývoje. Nerad se řídím nějakým systémem, který mi totiž ne vždy plně vyhovuje. Rád se seznámím s GTD, myšlenkovými mapami apod. Pak si ze všeho vezmu své a upravím si to k obrazu svému. Například GTD využívám u zpracování emailů, myšlenkové mapy při tvorbě grafické osnovy pro své příběhy.

Jste zastáncem plánování? A co říkáte na to, že člověk bez dlouhodobých cílů a bez zaměření na cíle obecně se může cítit uvolněně, nesvázaně…?

Zase bych řekl, že je to individuální. Vzpomeňme na filmovou postavu, která měla svůj život na měsíce rozplánovaný – “za pět let dfovolená”— Rozhodně jí to přinášelo štěstí a uspokojení.

Když jsem studoval vysokou školu, měl jsem jasný cíl, který byl relativně dlouhodobý – do pěti let ji dostudovat. Dopsat román patří také do této skupiny, neboť práce na něm vyžaduje někdy i pár let.

V Keni – což je země, která mě velmi ovlivnila – se naopak zcela obejdou bez dlouhodobých cílů. Možná bych i řekl, že si dlouhodobé cíle neumí nastavit. A prakticky všichni jsou tam šťastní. Ben, můj keňský kamarád, mi jednou řekl, že my nedokážeme být šťastní s tím, co máme a neustále hledáme věci nové. Kdežto v Keni dokáží žít relativně spokojený život i s tím málem, co mají.

Všiml jsem si článku o tom, jak vybudovat návyk pravidelného čtení – daří se vám budovat pozitivní návyky, máte na to nějaký recept?

Recept? Možná zkoušet, zkoušet, zkoušet a zase zkoušet. Bez pevné vůle a odhodlání tyhle fígle nefungují.

Při kreativní, tvůrčí činnosti je neodmyslitelné dostatečné soustředění. Nebojujete s tzv. zloději času, rušivými vlivy?

Už jsem se naučil vypínat internet, když píšu. Také jsem velmi citlivý na hudební podkres, který v poslední době vůbec nepoužívám. Dále je dobré prozkoumat internet a najít si ten správný kus softwaru. Já absolutně miluju Ommwriter. Bez něho si již nedokážu představit psaní kratších útvarů. A když píšu divadelní hru, zalezu si do postele a píšu v ruce. Pak totiž není šance, že by mě něco rušilo.

A jak jste na tom s disciplínou? Dokážete dělat ty nejdůležitější věci na prvním místě, eliminovat prokrastinaci?

Samozřejmě, že se snažím plnit své plány na 100 %. Někdy to nejde, jindy ano. Nicméně dlouho mi trvalo naučit se nenadávat si, když prostě něco nefunguje. Jakmile člověk přijme, že chybovat je lidské, všechno jde najednou snáz. A drobné odměny v podobě dobrého kafíčka nebo kina mě občas hodně nabudí. V Keni říkají “hakuna matata” (něco jako “problémy neexistují”) a “pole, pole” (asi jako “klídek, pohoda, nespěchej”) – jo, tahle hesla mi také pomáhají, i když není zrovna lehké řídit se jimi tady u nás, v Evropě. Ale pozitivní je, že to jde.

Žijete, řídíte se nějakým mottem?

Vypravování odhaluje smysl všeho, aniž by se dopustilo špatné definice. — Hannah Arendt

 

Lukáš Gregor

Štítky: zdroje