Připoj se ke komunitě!

Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Odeslat


Základna osobního růstu

Žít přítomností není totéž co „maňana“

By on 3. 6. 2011 in Rozvoj with Počet komentářů: 8
admin
admin

Poslední články od admin (Všechny články)

Mobilní telefony, e-maily, Skype a Facebook. To všechno nás svádí být duchem někde jinde než právě tady.

Duchapřítomnost je způsob, jak prožít svůj život intenzivěji, aniž bychom k tomu používali nějaké vědomí měnící drogy nebo extrémní meditační techniky.

V knize Jíst, meditovat, milovat, která v posledních pěti letech nalákala spoustu žen z blahobytného Západu na luxusní zájezdy s tematikou „objevování sebe sama“, jsem objevila tuhle, ze života dokonale odpozorovanou pasáž. Autorka Elizabeth Gilbert v ní popisuje chování své přítelkyně Susan:

„Kdykoli spatří nějaké krásné místo, vykřikne téměř v panice: Tady je tak nádherně! Sem se musím jednoho dne vrátit! A vyžaduje veškeré mé umění, abych ji přesvědčila, že už je tady.“

Jsem na tom podobně jako ta Susan. Zřídkakdy se mi daří doopravdy být duchem tam, kde v tu chvíli jsem.

  • Cestou do práce v ranní tramvaji jsem ve stresu z nadcházející porady.
  • Na poradě v duchu přemítám o tom, jestli stihnu vyzvednout děti ze školky.
  • Při vyzvedávání dětí si v hlavě sumíruji seznam potravin, které je potřeba nakoupit na večeři.
  • Když po večeři usrkávám ze skleničky vína, přemýšlím o tom, co jsem na poradě měla říct jinak a proč jsem vlastně na děti odpoledne byla tak protivná.
  • Když mi můj muž něco povídá, jedním uchem u toho poslouchám televizní zprávy.
  • V práci fantazíruju o tom, co budu dělat o víkendu, a o víkendu mě pronásleduje úzkost z práce, kterou jsem v pátek nedodělala.

Jinými slovy, moje mysl většinu času tráví tím, že přežvykuje minulost, anebo se bojí budoucnosti. Málokdy se jí podaří být doopravdy tady a teď.

Krásné okamžiky obvykle prožívám nejintenzivněji ve chvíli, kdy mají podobu plánu do budoucna: vidím třeba sama sebe, jak na dovolené sedím u bazénu s tlustou knihou na klíně a mžourám do zapadajícího sluníčka. Ale když ta chvíle skutečně nastane, jsem už v duchu zase někde jinde. Myslím třeba na to, jestli bych si neměla jít stáhnout e-maily a zjistit, co se děje v práci.

Opakem této roztěkanosti, která mezi nás a okolní svět neustále staví ohlušující clonu rušivých myšlenek, je stav, který psychologové nazývají mindfullness: doslova plnost mysli, tedy pozornost, bdělost.

Podle mě nejlépe ho vystihuje české slovo duchapřítomnost („přítomnost ducha“), i když v češtině to běžně znamená něco trochu jiného (pohotovost, bystrost).

Mindfullness, duchapřítomnost je zkrátka a dobře stav, kdy nejsme duchem mimo, ale naplno vnímáme to, co právě děláme, co se kolem nás právě děje.

Žít přítomností pro mě dříve znamenalo utratit všechny peníze a potom nemít na nájem. Zkrátka nepočítat se zítřkem.

Být tam, kde jste, není tak snadné

Dříve jsem si myslela, že „žít přítomností“ znamená cosi bohémského a v podstatě nezodpovědného. Za lidi, kteří umějí žít přítomností, jsem považovala spolužáky, kteří flámovali až do rána, přestože druhý den museli na zkoušku. Nebo Latinoameričany s jejich proslulým „maňana“.

Žít přítomností pro mě znamenalo utratit všechny peníze a potom nemít na nájem, vyrazit ven bez deštníku, i když na obzoru se kupí černé mraky. Zkrátka nepočítat se zítřkem.

Mindfullness ovšem nabízí něco docela jiného. Abyste naplno žili přítomností, nemusíte zrušit své penzijní připojištění, začít chodit pozdě do práce a přestat plánovat dovolenou. Stačí být svou myslí aktivně a naplno přítomni právě tam, kde zrovna jste.

Není to tak jednoduché, jak to vypadá. Vyžaduje to aktivní úsilí. Buddhisté přirovnávají naši mysl k neposedné opici, která se přehupuje od jedné myšlenky ke druhé jako opička v džungli z jedné větve na druhou. A většina z nás neumí své myšlenky ovládat: právě naopak, jsme v jejich vleku.

Naši schopnost koncentrace na přítomný okamžik samozřejmě výrazně narušují i nejrůznější komunikační prostředky, jimiž jsme téměř neustále vystaveni: mobilní telefony, e-maily, přátelé na Skypu a na sociálních sítích… To všechno nás permanentně svádí být někde jinde než „tady“.

Dýchejte. Nebo snězte jablko

Americký biolog Jon Kabat-Zinn, který je jedním z nejznámnějších hlasatelů „duchapřítomnosti“ v západním světě, doporučuje jako nejjednodušší pomůcku k tomu, jak se odpoutat od rušivých myšlenek a dostat se do přítomnosti, soustředit se na vlastní dech.

Ano, zní to jako otřepaná poučka z nějakého rádobymeditačního semináře, ale opravdu to funguje. Ne proto, že by náš dech měl nějaké zázračné schopnosti, ale proto, že ho máme stále s sebou a je to jednoduchá funkce našeho těla, které může naši pozornost okamžitě připoutat k přítomnosti.

Rozptylující myšlenky ovšem není nutné potlačovat. Stačí zaznamenat jejich přítomnost, ale nepodlehnout jim, dále je nerozvíjet a nenechat se jimi odvést jinam, nýbrž je zase nechat běžet.

Další způsob, jak se udržet v přítomnosti, je vychutnávat si drobné radosti každodenního života: šálek kávy, sprchování, chleba s máslem nebo ranní cestu na metro.

Místo abychom se snažili mít je co nejrychleji za sebou, snažíme se nemyslet u nich na nic jiného a vstřebávat všechny vjemy, které přinášejí.

Inspirací nám mohou být děti: ty nemají problém s intenzivním prožíváním každého okamžiku. Je přímo fascinující pozorovat je, když jsou tak zabrané do hry, že si vůbec nevšimnou, že je sledujete.

Lepší než drogy

Lidé, kteří umějí naplno žít přítomností, bývají šťastnější, klidnější a sebevědomější. Většina negativních myšlenek, které nás trápí, má totiž právě podobu obsesivního přemílání minulosti nebo neplodných, ale ochromujících obav z budoucnosti.

S čím vším nám může „mindfullness“ ještě pomoci?

  • Duchapřítomnost při jídle nám pomůže lépe a pomaleji si vychutnat to, co jíme, a zabrání nám v přejídání. K němu totiž často dochází právě proto, že při jídle čteme nebo zíráme na televizi a sousta si často vkládáme do pusy úplně nevědomě.
  • Duchapřítomnost při rozhovoru s přáteli nám pomůže stát se lepšími posluchači – ne jen čekat, až ten druhý zmlkne, abychom mohli říci to svoje.
  • Duchapřítomnost při sportu (typicky například při běhání) nám pomůže udělat z pravidelného sportování skutečný zážitek, ne jen utrpení, které podstupujeme, protože je to zdravé.
  • Duchapřítomost při práci nám pomůže vypořádat se s prokrastinací.

Duchapřítomnost je zkrátka způsob, jak prožít svůj život intenzivěji, aniž bychom k tomu používali nějaké vědomí měnící drogy nebo extrémní meditační techniky.

Řečeno slovy Jona Kabat-Zinna: „Přítomnost je jediný okamžik, ve kterém kdokoli z nás může být doopravdy naživu.“

Mé další postřehy a pokusy na téma šťastnějšího života najdete na mém Šťastném blogu.

Barbora Šťastná

článek byl s laskavým svolením převzat z webu Psychologie.cz

Štítky:

Připoj se ke komunitě Mít vše hotovo!

Stačí nám poslat tvou e-mailovou adresu. Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Počet komentářů: 8

Trackback URL | RSS kanál s komentáři

  1. Radek Pokorný napsal:

    Být „tady a teď“, tedy bdělý, je to nejtěžší, co znám. Dosáhl toho snad jen Buddha :) Uvědomovat si, co právě má mysl dělá. Autorka uvádí, že mobilní telefony, e-maily, Skype a Facebook nás svádí být duchem někde jinde než právě tady. Všechno nás svádí být duchem jinde, naše mysl je těkavá. Absolvoval jsem skoro sto hodin Gestalt terapie, která je zaměřena právě na uvědomování si tady a teď. Doporučuji všem :) Zkuste si uvědomit, co se ve vaší mysli odehrává, když čtete tyto řádky :) Víte? Pak jste duchapřítomní :)

  2. Jan Miřacký napsal:

    Moc pěkný článek, Báro. Hodně pravdy, která dloubne do každého z nás.

    Snažím se být mindful když jdu do školy – procházím kolem parku a často tam jsou psi, co si spolu hrají a je hrozně fajn je pozorovat. Vidíš, jak nic neřeší, zajímá jen ten kus klacku nebo tenisák a vládne u nich pohoda. Stačí to vidět a hned se cítím líp.

  3. Marek Bouška napsal:

    Díky za super článek! Prožívám to každý den, pocit se na něco těšit a potom, když to přijde, už to není tak silné jako ta myšlenka! Žít přítomností je dneska to nejdůležitější!

  4. Comscore napsal:

    Nesouhlasim.
    To, ze je mysl roztekana, ma svuj duvod. Tim duvodem je zpravidla nas zivot, kterym se zranujeme. Prebit tohle meditaci, medikaci nebo cimkoliv je z blata do louze. Je potreba jit po podstate. To, ze se necitime dobre, tedy bolest, je informace. Boli to tim vic, cim vetsi je intenzita toho, ze to delame spatne. Mame se zamerit na to, co je spatne, ne na painkiller. Necitit bolest a byt zranovan dal neni zrovan optimalni.

    Vzdyt to uz bylo pred lety v Klubu rvacu…

  5. kryska napsal:

    Opravdu přínosný a inspirativní článek, díky za něj!

  6. Děkuji za zveřejnění článku i za všechny komentáře.

    Comscore: Myslím, že bez bolesti a negativních pocitů se žít prostě nedá. Mindfullness není žádné anestetikum proti smutku a bolesti, žádný painkiller, spíše naopak. Přesto si myslím, že i ve smutných a bolestných situacích je lepší být „teď a tady“, než se snažit zatlačit bolestné pocity do pozadí.

  7. Luke napsal:

    Mám zkušenost, která jde na první pohled proti myšlence v článku ale myslím že tomu tak ve skutečnosti není.
    Zjistil jsem že nejlépe se mi přemýšlí (především o pracovních záležitostech a problémech) na místech která navštěvuji primárně z jiného důvodu. Typickým příkladem je procházka se psem po lese. Velmi často tu vyřeším věci, které mě trápí i několik dní a pči sezení u počítače si s nimi nevím rady. Z té procházky si vychutnám (vůně lesa, barvy přírody…) tak úvodní dvě minuty. Pak řeším problém 20-40 minut a když ho vyřeším, tak si závěr procházky třeba opět vychutnávám, navíc s dobrým pocitem odvedené práce. Neokrádám se o volný čas, protože to celé realizuji v době pracovní, zabiju dvě mouchy jednou ranou a jsem efektivnější než za pracovním stolem (kde to pak myšlenky přetavím v činy).
    Nevím přesně čím to je ale tuto úspěšnost při procházce v přírodě přisuzuji souhře několika faktorů:

    1. čerstvý vzduch podporující myšlení a celkové uvolnění
    2. při chůzi se lépe prokrvuje celé tělo, především pak mozek a ten k přemýšlení potřebujeme nejvíce :-)
    3. omezení rušivých vlivů – jediné co mě může vyrušit je telefon, pakliže ho nevypnu. Nikdo na mě nemluví, nemám potřebu (ani možnost) si stahovat maily, číst články..

    Někdy mívám výčitky že jsem myšlenkami jinde ale pak si uvědomím že výsledek je veskrze pozitivní, tak proč nespojit příjemné s užitečným že?
    Mimochodem další taková místa, kde se mi dobře přemýšlí je napuštěná vana, případně posezení na WC :-)

Přidej komentář k příspěvku

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nahoru