Připoj se ke komunitě!

Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Odeslat


Základna osobního růstu

Stop workoholismu! (Když to se lehce řekne…)

By on 13. 6. 2011 in Rozvoj with Počet komentářů: 9
Lukáš Gregor

Lukáš Gregor

LUKÁŠ GREGOR | Bloger, pedagog a autor šesti knih. Má rád, když může vychutnávat přítomný okamžik, baví ho být, baví ho také školit (nejen) GTD.
Lukáš Gregor

Poslední články od Lukáš Gregor (Všechny články)

Pracuje ve dne, v noci, pracuje na úkor svého volna, pracuje často, ale dobrovolně a rád. Dokonce se tím i chlubí. I taková může být charakteristika člověka, který se honosí pojmenováním workoholik.

Tzv. workoholiků potkáme ve svém okolí celou řadu, prakticky téměř v každém týmu, pracovním kolektivu, ale třeba i ve školní třídě najdeme někoho, kdo věnuje práci více času než ostatní, ba dokonce více času než je zdrávo. A tento dovětek vystihuje zlou podobu workoholismu.  Takový perfekcionismus může mít svou pozitivní tvář (dotahování věcí do konce, kvalitní výsledky, plnění termínů a slibů…), ale také i tvář nepěknou (přehnané nároky na druhé i na sebe, prakticky nekončící snaha o zdokonalování, dost možná i absence spokojenosti – neboť k cíli se osoba nedobere). Totéž platí o workoholismu. Kdo by nechtěl mít v týmu osobu, o níž ví, že se mu na projekt „nevykašle“ a bude na něm dělat i ve svém volném čase? Jenže, na druhou stranu, kdo by nechtěl mít odpočatého zaměstnance, který je schopen zdravějšího úsudku?

O workholismu toho bylo hodně napsáno, v češtině najdete základní informace a také kategorizaci kupříkladu zde a pochopitelně také na Wikipedii. Za pozornost ovšem stojí videorozhovor s psychoterapeutem Tomášem Rektorem, který vznikl pro web Psychologie.cz.

[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=7xbjKlBPJCo&feature=player_embedded[/youtube]

Pokud bych mohl být více osobní, přiřadím se do řady těch, kteří měli „Workoholik“ jako své prostřední jméno, současně však do skupiny lidí, kteří se snaží (více méně úspěšně) otěží této nemoci zbavit. A ano, i já jsem se hrdě k workoholismu hlásil. Jde o obvyklý průvodní jev – vnímal jsem sebe jako pracovitého, s jistou dávkou opovržení koukal na ty, co se „nedřeli“. K prozření mě přivedla až literatura o efektivitě a zejména pak knihy Stephena Coveyho. Dělat více, byť rychleji, vede do slepé uličky, bylo potřeba začít zpomalovat a třídit aktivity. Ostatně o tom je i filozofie Leo Babauty.

Nápomocným faktorem k nasměrování na správnou cestu kromě knih jsou – a to ještě s mnohem větším dopadem – především sociální vazby. Absence času na druhé, zvláště pak na partnerku, posléze manželku, nutně vede k přehodnocení. Nejsem ve stavu, kdy bych jako Ferriss pracoval (ano, trošku obrazně, ale přesto) čtyři hodiny týdně, nicméně jeho idea pravidelných a průběžných důchodů (odpočinků) mi je sympatická a začínám jí podřizovat své počínání.

V čem jsou ale úskalí přerodu z workoholika na bytost efektivní (a také relaxující)?

Hrozí pocit, že se „flákáte“. Radikální sebeovládání, koordinace toho, kolik času budete práci věnovat, stejně tak eliminace přenosu práce domů – to vše může vést k domnění, že svoji práci nezvládáte, že se nic nehýbe, nebo pouze pomalu – a že tedy nemůžete projekt dokončit včas. Jste-li navíc zaměstnáni a váš zaměstnavatel byl doposud spokojen s vaším nasazením, dovedete si představit, jak bude změnu vnímat. Řešení se nabízí v co možná nejefektivnějšímu způsobu organizace práce a času – k tomu vám mohou knihy a jiní lidé, kteří si něčím obdobným prošli či procházejí, být nápomocni. Sedět u počítače, v kanceláři nad prací deset hodin totiž nutně neznamená udělat větší množství práce než za hodiny čtyři. (Ostatně tomuto se web Mítvšehotovo.cz od samých počátků věnuje.)

Stejně tak hrozí mnohem krušnější a vysilující chvíle soupeření – se sebou samým. Nutkání podívat se, zda přišel nový e-mail, obtíž vypnout notebook a nechat jej bez zájmu ležet na stole… Naučit se plánovat dny a týdny tak, aby se v jednotlivých termínech neurodilo přespříliš úkolů (a aby dávaly vůbec smysl), to je umění. A pak se uhlídat, aby zápal pracovat nepřekročil vytyčenou míru… Kupříkladu já si už mnohkrát stanovil, že nebudu po 16. hodině odpolední dělat nic, co by nějak souviselo s prací. Měl jsem v hlavě (i na jazyku) přání, že můj pracovní den nedosáhne ani 5hodinové hranice. (Hovořím-li o těch dnech, kdy si mohu práci sám určovat, coby pedagog totiž počet hodin mám na den stanovený.)

Přání zbavit se workholismu má ale své opodstatnění. Příměr k ostření pily (Covey) není náhodný. Jít do lesa s tupou pilou – protože není přece čas ji brousit, musí se řezat dříví! – velmi brzy přestane být efektivní/účinné. Stejně tak člověk, který valnou většinu svého času věnuje realizaci projektů, aniž by se věnoval sám sobě (osobní rozvoj, aktivní odpočinek, odpočinek), nebude mít energii a nebude mít z čeho vlastně být invenční, kreativní… zkuste přestat zalívat kytku, jak by asi dopadla? A to prosím nezmiňuji fakt, že by kromě péče o sebe měl/chtěl člověk pečovat také o své druhé!

A jak jste na tom vy a workoholismus? Prošli jste si jím? Snažíte se s ním skoncovat? Máte nějaké vlastní zkušenosti a rady?

Lukáš Gregor

Štítky:

Připoj se ke komunitě Mít vše hotovo!

Stačí nám poslat tvou e-mailovou adresu. Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Počet komentářů: 9

Trackback URL | RSS kanál s komentáři

  1. Michal Poppe napsal:

    Pri článku som si spomenul na nedávny tweet Simona Sineka: „If you push people away because of work, then when you’re finally free there will be no friends left…only plenty of time for more work“.

  2. admin Míla Zajíček napsal:

    To víš, že jsem si tím prošel. Nejjednodušší cesta jak s tím skoncovat bylo začít si plánovat i volno a koníčky, najednou na práci nezbývalo tolik času a přesto byla hotová.

  3. Tomáš Bleša napsal:

    Před pár dny jsem si uvědomil, že jsme k workoholismu vychováváni už ve škole. Považujeme za normální, když děti dělají domácí úkoly, ale myslím, že to není nic jiného, než táhání si práce domů.
    Dítě se od malička programuje na stav, ve kterém nepovažuje za norální přijít domů a už nic nedělat, věnovat se zálibám, kamarádům, domácím pracem, atd.
    Kdybych dokázal pro své děti najít školu, kde nejsou DÚ, tak je tam nejspíš pošlu.

    • admin taz napsal:

      Z tohoto pohledu jsem se na to nedíval, ale myslím že máš pravdu, takhle to začíná. „Není správné nic nedělat a jen tak se bavit!“.

  4. Pavel Miksa napsal:

    @Míla Zajíček – když jsem přemýšlel proč si lidi plánují koníčky a volný čas, říkal jsem si, že to je přece nesmysl. Plánovat si budu jen práci a volno se dostaví samo. Dík Tvé poznámce již chápu význam plánování si volného času. Díky za to!

    @taz – jeden z nehorších pozůstatků minulé doby v našich hlavách. Snad se nám podaří děti vychovat jinak.

  5. Jan Straka napsal:

    Přidám se k Vašim komentářům:
    V současnosti dost často přemítám nad tímto tématem. Mám pocit, že od doby, kdy jsem objevil GTD, trávím mnohem více času přeskakováním mezi nástroji (do té doby víceméně úspěšný uživatel ADK), dělaním nepodstatných věcí a nestíháním důležitého.
    Nechci to svádět na GTD, ale v principu asi neumím zorganizovat celý život do projektů. Nakonec to dopadlo tak, že si každý týden nalinkuju červenou čáru v týdením pohledu v diáři, která jasně odděluje čas, kdy končí práce. Za touto čarou jsou jen soukromé a rodinné aktivity! Trochu stupidní řešení, ale až dosud jsem byl v situaci, kdy jsem pracoval prakticky nonstop a pouze přestávky vyplňovala rodina, což je přirozeně blbě! Tak nějak mi knihy o efektivitě v tomto směru spíše uškodily, než by pomohly :-(
    Myslím si, že člověk by měl ve fázi, kdy si svůj workoholismus uvědomí, zastavit, vypnout mobil, dát pár dní volno – odjet do hor, na dovolenou, cokoli, co ten proud přeruší. Jeden můj kamarád tvrdí, že „práce neuteče, protože to není ženská“ a ono na tom něco bude :-)

  6. quip napsal:

    @Tomáš Bleša Nejsem si jistý tím trvalým vlivem na děti, dokonce si naopak myslím, že domácí úkoly jsou prudce prospěšnou záležitostí. Vezměme to z toho nejpřízemnějšího hlediska – dítě, které bude chodit do základní (a klidně i střední) školy, kde nebude dostávat domácí úkoly, bude v jasné nevýhodě jen co přijde na vysokou. Protože co jiného je v našem českém systému vyskoká škola než samostudium – přednášky zhusta slouží jen k tomu, aby se člověk dozvěděl základní informace, případně aby vyučující dovysvětlil obtížnější části látky. Jinak hybaj do knihovny/kavárny/domů a uč se, piš eseje, pracuj na případových studiích. Nedokážu si představit, jak by dítě, uvyklé pohodovému životu bez domácích úkolů a bez schopnosti si samo plánovat čas, mohlo úspěšně vystudovat vysokou školu (tedy pokud to není něco jako moje VŠE . )

    To, že dítě dostává úkoly přece neznamená, že si musí tahat práci domů a že mu „práce“ a „volno“ splývají. Záleží na rodičích, jak se k věco postaví. Pokud dítěti umožní dělat úkoly jinde než doma v jeho pokoji a pomůžou mu nastavit zdravý systém timingu („úkoly je lepší dělat hned, předtím, než jdeš ven, ať pak můžeš mít klid“ – něco takového), může mu to jen prospět. Umění plánovat si samostatně práci a život je podle mne důležitější než striktní oddělení, které někdo udělá za vás (škola, která nedává domácí úkoly). Pokud se totiž potom na střední či vysoké škole přidá k sezení na přednáškách a cvičeních (20 hodin) studium a úkoly (35 hodin) a práce (25 hodin), člověk si ten osmdesátihodinový „pracovní“ týden nějak naplánovat musí.

  7. Encore napsal:

    Hmmm… a co článek o tom, jak se stát workoholikem, nenašel by se? :)) Smrt prokrastinaci! :))

  8. Marička napsal:

    Já mívám obří výčitky svědomí, když se „flákám“ a navíc neumím vypnout. Někdy mám pocit, že mě práce (ačkoliv mě hodně baví), žere za živa….

Přidej komentář k příspěvku

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nahoru