Připoj se ke komunitě!

Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Odeslat


Základna osobního růstu

Cíl osvobozující, cíl jako zátěž

By on 15. 6. 2011 in Rozvoj with Počet komentářů: 14
Lukáš Gregor

Lukáš Gregor

LUKÁŠ GREGOR | Bloger, pedagog a autor šesti knih. Má rád, když může vychutnávat přítomný okamžik, baví ho být, baví ho také školit (nejen) GTD.
Lukáš Gregor

Poslední články od Lukáš Gregor (Všechny články)

Jen jak si člověk trochu osvojí GTD, už začíná pokukovat po tom, co mu po Allenovi říkají další novodobí mudrcové – dělej pouze to, co je v souladu s tvými hodnotami a cíly. Překypuje ti inbox, nedostává se času? Profiltruj projekty skrze „měřítko cílů“ – jakmile s ním nesouvisí, na projekt řekni NE. Cíle mohou napomoci k pohybu v tzv. kvadrantu II, a tedy dělat věci nenaléhavé, avšak důležité. Cíle mohou představovat důležitou směrovací tabuli pro naše putování. Lze je ale vnímat tak jednoznačně pozitivně?

V loňském roce publikoval na svém blogu Leo Babauta překvapující příspěvek Nejlepší cíl je žádný cíl a v mnoha čtenářích vyvolal pochybnosti, zda se svým zjednodušováním nepřekročil zdravou mez. Jenže ozvaly se hlasy i z opačného tábora, a to i v našem blogerském prostředí. Být bez cílů totiž prý může výrazně uvolnit otěže, které nám brání být spontánní a radovat se z přítomného okamžiku.

Jsem cílevědomý – a kdo je víc?

„On je cílevědomý“ – tohle slýcháváme jako měřítko kvality, přičemž často pochvala vychází z úst pedagogů a obhajuje studenty, kteří v jejich očích mají vydefinované, kudy chtějí kráčet. Cílevědomost je i znakem dospělosti – student/ka ví, čeho chce dosáhnout, přičemž dělá kroky, které k naplnění cíle mají napomoci. Lidé bez určení cílů jsou naopak tápající, leniví, nedospělí a bez zájmu.

Černobílost ale ponechejme pohádkám. Člověk bez jasného cíle totiž nemusí procházet světem apaticky, stejně tak cílevědomost neznačí, že k cílové pásce se osoba dostane čestně a opravdu skrze vlastní kvality. Babautova elminiace cílů ze svého života tak otevírá téma mnohem širší (a problematičtější), než by se mohlo na první pohled zdát.

Proč se cíle rodí?

Do značné míry na to mají vliv novoroční předsevzetí – kdo z nás si alespoň jedno pravidelně na svá bedra neuloží? Cíle se rodí ze snahy něco změnit, někam se posunout a přitom vědět, kterým směrem. Cíle mají ze své podstaty dobrý úmysl a jako takové člověka opravdu dokáží změnit a zlepšit jej. Jenže mnohá předsevzetí záhy po halasné proklamaci uhynou. Ano, cíle, zdá se, jako by jen alibisticky chlácholily naše Já. Alespoň na chvíli máme pocit, že jsme něco chtěli udělat, věděli jsme i přesně co, zkoušeli jsme to. Jenže to zkrátka nevyšlo – ať už kvůli počasí (nebudu přece chodit běhat, když je zima/tma/mokro/mlha), nebo třeba okolí (spolubydlící na kolejích mě nenechají v klidu se učit, zlákají mě do hospody, jsou zlí a zlí a zlí). Cíle se tak po neúspěšném tažení vstříc k nim stávají nepříjemnou připomínkou selhání. A jako takové už pro nás příště nebudou mít zcela pozitivní charakter.

Jestliže cíle vznikají s předsevzetími, často se pojí s potlačením negativních návyků – přestanu kouřit, přestanu se přejídat, přestanu se flákat. A jestliže předsevzetí zní „budu běhat/více číst/učit se poctivě angličtinu“, nemluvím určitě jen za sebe, když řeknu, že i za těmito na první zdání kladnými formulacemi stojí jako stín doplnění „budu běhat, protože jsem tlustý / budu se učit angličtinu, protože s ní mám hrozné problémy a je to ostuda“. Ať chceme nebo nechceme, podvědomě na sebe cíle váží podobu něčeho, co se stává hlídacím psem – bojíme se, že k cíli nedosáhneme. A konkretizujeme-li je na návyky typu „každý den 2 slovíčka“, najednou se nám do života dostává prvek něčeho, co nás vnitřně může zbavovat pocitu svobody.

Život bez cílů

Babauta uvádí, že cíle paradoxně mohou vést k prokrastinaci. Když nějaký nevyjde, stanovíme nový (nebo jej prostě znovu aktualizujeme „ale teď už budu opravdu chodit ráno běhat!“). Důvod, proč se jich zbavovat, tedy stojí na pocitu, že se nám bude bez nich lépe dýchat. Jestliže se chceme/potřebujeme v něčem změnit, může chování přece vycházet podvědomě z této potřeby, ne být opřeno (a poměřováno) o konkrétně vytyčený cíl, nota bene s naformulovanými mezníky a deadlinem.

Jestliže jako přednostní vlastnost cílů představuje filtrace toho, co dělat a co ne, dostáváme se k druhé straně mince. Přes síto totiž nemusejí projít projekty, které by mohly být zajímavé, avšak do předem určeného cíle nespadají. Babauta, stejně jako další zastánci, zdůrazňují pocit volnosti – nechat se unášet okamžikem, dělat to, nač člověk má právě chuť, nejednat podle šablon. Dost možná, že člověk bez jasných cílů může mít snadněji/častěji chvíle „zastavení“ a nabírat tak energii a inspiraci do další cesty.

Život s cíli(?)

To, že se nedá jednoznačně přiklonit k tomu či onomu, dokládá argument, že přece právě cíle mohou člověku napomoci člověku, aby se uvolnil. Jenže jde vyloženě o subjektivní vnímání a zejména pak „nastavení“ osobnosti. Příměr, že cestovat autem bez navigace po neznámém území může být uvolňující, má přesně i svoji opačnou polohu. Při takové cestě s největší pravděpodobností vyplýtváme mnohem více paliva, neboť nepojedem tou nejefektivnější / vydefinovanou trasou.

Tento článek ve svém závěru proto vyzní až nezdravě nerozhodně. Já sám totiž určité cíle nastavené mám, ale snažím se k nim přistupovat tak, abych neměl vyloženě položené konkrétní termíny. Navíc, při rozhodování, co dělat a co ne, u mě rozhoduje stejnou (ne-li větší) měrou vnitřní intuice, která kombinuje povědomí o cílech, niterných hodnotách, stejně tak podvědomě závěr „vypočítává“ i na základě dosavadní zkušenosti. Když bych tedy měl říct, zda s cíly či bez nich, mohl bych klidně s Babautou souhlasit, pakliže má člověk opravdu dobrou zkušenost s důvěrou ve vlastní intuici. Intuice totiž je tak trochu něco mezi „nebem a zemí“ a dokáže prokázat mnohem lepší službu než cíl, který si často vypracováváme spíše rozumem a pragmatickým úsudkem.

 

Samozřejmě, že důležité pro tento text bude váš osobní názor – podělte se o něj. Stanovujete si cíle? Do jaké míry je plánujete? Jste proti nim? A jak se vám daří s určováním, nač kývnete a nač ne?

Lukáš Gregor

Štítky:

Připoj se ke komunitě Mít vše hotovo!

Stačí nám poslat tvou e-mailovou adresu. Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Počet komentářů: 14

Trackback URL | RSS kanál s komentáři

  1. Encore napsal:

    Žít bez cílů = žívot před GTD = chaos. Babauta hlavně píše o tom, že žije jednoduše. Někdy, když toho člověka čtu, tak jak si ho vážím, tak mi přijde, že jeho pojetí zábavy v životě by pro mě byla smrt nudou. Na druhou stranu ještě nemám děti, takže těžko soudit. Je to o hodnotách, lidé jsou jiní, respektuju, ale nechápu.
    Problémem s cíli není, že jsou. Je to právě zmiňovaná prokrastinace. A opravdu se ani u mě ani u mého okolí neděje to, že bez cílů by neprokrastinovali.
    Z mé strany tedy jasné. To, že nemám stanovený cíl ještě neznamená, že dělám to, co bych měl. Vůbec ne.

    Žít podle hodnot a cílů. Ani to dnes často není možné. V práci nebo ve škole taky nedostávám pouze ty úkoly, které by takto korespondovaly. ,,Je třeba udělat někdy i věci, které je prostě nutné udělat. Prostě to tak je.“ Žít v přítomnosti je utopie. Je rozdíl mezi tím, když si život vychutnávám a žiju bez cílů a bez myšlenku na budoucnosti. To si bych si brzy vychutnával dost horké chvilky.

    Jsem ale rád za to, že někdo takto přemýšlí. Člověku se hned ujasní, že to CO a JAK používá, je v pořádku.

  2. Tomáš Bleša napsal:

    No, řekl bych to asi takto: Nepotřebujete cíle, ale potřebujete směrování. Babauta je nepraktický extremista, ale Allen se svým GTD taky. Jeden říká „jdi, kam chceš“ a druhý „připrav si podrobný itinerář“. Vyvážený přístup je v tomto případě klíčový. Osobně si myslím, že stačí, když víte, kam jdete a občas zkontrolujete, kde jste na mapě. Míra kontrolování polohy a plánování dalších pohybů bude individuální věc. Jinou míru potřebuje manažer železniční sítě v Japonsku, jinou programátor, umělec nebo blogující Babauta.

  3. Pavel Miksa napsal:

    Stanovení dlouhodobých cílů je otázkou osobnostní a musím přiznat, že můj přístup k nim se radikálně změnil s příchodem našich dvojčat. Rád je pozoruji a líbí se mi jejich spokojený život bez cílů a plánů. Také se mi často stávalo, že jsem musel své plány změnit právě kvůli nim. Uvědomil jsem si, že budoucnost je nejistá a jediné co je jisté, je právě konkrétní okamžik. S našimi dětmi si snažím užít právě ty jejich okamžiky. Samozřejmě to neznamená, že nemám sny a vize. A právě tyto dlouhodobé plány mě motivují k tomu, abych dělal to co mě baví a vždy když mám na to chuť a čas, ale nesvazují mě natolik jako cíle a plánování jejich kroků. Frustrace z jejich nedodržení byla pro mě dříve nesnesitelná. Cítím se teď mnohem spokojeněji.

  4. Eda napsal:

    Pan Babauta? Koupi jeho knihy považuji za nepříliš dobrou investici, zklamala mě. Tolikrát zmiňovaný Babauta mě nakonec zlákal a zvědavě jsem si knihu pořídil. Kopíruje však druhé a ničím novým mě nezaujal ( odpusťte mi ta slova, je to jen můj pohled na něj ). Každý si více méně věci zjednodušujeme, kdo dokáže být tak důsledný a přesně provádí GTD metodu podle Allena? Většina si to upraví na vlastní vyhovující míru, jinak to ani nejde. Divím se, že L.B. má tak mohutnou čtenářskou obec. Jednou je vysoce organizovaný, později už zase nechává věcem volný průběh a někteří lidé ho bohužel jako nějakého gurua napodobují, či dokonce následují. Už nemají vlastní rozum? Nechť jde každý svou originální cestou.
    Ale k věci. Celý time managment používám jen na to, abych dodělal věci, ke kterým jsem se zavázal v minulosti, než jsem začal téma sebeorganizace louskat. On ten rozestavěný dům, nutnost doplnění vzdělání, péče o rodinu a mnoho dalších věcí, to vše mě prostě jaksi přerostlo přes hlavu. Kniha Hyruma Smitha mi napověděla asi nejvíc, a poté samozřejmě i GTD D.Allena. H.Smith mi připoměl to, co jsem kdysi dělal zcela přirozeně a David mě zase naučil udělat si pořádek v archívu a přízemních, ale nezbytných a nutných záležitostech. To jsem pro změnu nikdy uplně nezvládal. Za to mu patří veliký dík. Určitě jsou tyto knihy vzpruhou a povzbuzením, ale někteří si z toho dělají životní styl. A to není dobré. Cíle si nekladu, mám i tak dost povinností. A nakonec si myslím, že nejlepší cíle člověku stanovuje každá dobrá duchovní nauka, zformulovaná lidmi na vysoké duchovní úrovni. V jejich naukách najdete vše důležité, i bez sepisování osobní ústavy a vymýšlení cílů. Přirozeným cílem pro mě je, rozumné zvládnutí rodinných a pracovních povinností a jestě se při tom všem dokázat radovat.
    Hezký den všem.

  5. Peter napsal:

    Osobne si myslim, ze kazdy z nas ma svoje ciele. Kto tvrdi opat tak zavadza sam seba. Kazdy, predsa rano vstava do roboty s cielom / za ucelom (je to len hra slov) zarobit peniaze, Tie potom pouzijeme na to alebo ono. Planujeme co budeme robit zajtra a tym padom si nepriamo stanovujeme ciele. Ved kazdu aktivitu robime za nejakym ucelom. Bez cielov by clovek zil „zo dna na den“ a znamenalo by to, ze kazdy den by robil veci bez ohladu na to aky bude ich dopad na zajtrajsok.

    Ako pise Pavel deti sa sice javia ako niekto kto nema ciele, robia veci spontanne a ziju pre danu chvilu. Ale skusil sa niekto zamysliet, preco je to tak? V malom veku, nemaju povinnosti, ziadnu zodpovednost a su si istste, ze im tu pomocnu ruku poda otec alebo mama. Prave rodicia su ti, ktori im stanovuju ciele a „planuju“ aktivity v ramci dna.

    Ciele su potrebne a aj ich pripadne nenaplnenie je pre mna hnacim motorom, k tomu aby som bud zvazil realnost stanoveneho ciela alebo posudil, ci som na splnenie vynalozil vsetko usilie.

  6. kudis napsal:

    Z vlastní zkušenosti můžu říct, že bez stanovení směřování a postupných cílů nejsem schopen někam dojít, což následně vede ke značné frustraci. Takže je otázkou jestli je lepší frustrace z nesplnění cílů nebo z nespokojenosti se sebou samým. Mně osobně z toho vychází raději čas od času prověřit vytyčené směry a cíle a pozměnit je než žádné nestanovovat.

  7. Jan Straka napsal:

    souhlasím naprosto s Kudisem. A rovněž s Edou. L.B. jsem začal číst později než Allena a vždy si kladu otázku, jak někdo mohl projít tu cestu, co on…? Někdy mi to zní až Baronprášilovsky…rovněž omluva fandům!
    Ale o tom se nechci rozepisovat. Každý, kdo má rodinu, pochopí, že stanovení cílů je tak či onak nutnost. Za prvé jste-li hlavou rodiny, řídíte do určité doby osudy jiných, vám ze všech nejmilejších! A přesně, jak bylo zmíněno v komentářích k předchozímu článku – musíte ty děti něco naučit, vyzbrojit je do života. Nechci sem tahat politiku, ale kdoví, jaká bude budoucnost a žití ze dne na den bude jistě pro mnohé čím dál složitější.
    Pokud chci učit něčemu druhé, musím to ovládat sám. Dotaženo do absurdna by mohl školák přistupovat k přípravě na test z matematiky s tím, že stejně nemá cíl = nechce dostat dobrou známku. Je mu to jedno. Ale pokud to jako rodič připustíte, komu tím nejvíce ubližujete?
    A tak je to dle mého i s námi samotnými. Přehnaný detailismus D.Allena (pokud to není jen v knize, ale i v jeho normálním životě) mě osobně nutil neustále upgradovat své GTD, protože jsem se stále cítil býti tím, kdo to nedrží pevně v rukou. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopil, že je to celé nesmysl!
    Člověk by měl žít takový život, aby až se jednou ohlédne, tak aby měl sám za sebe pocit, že to za něco stálo! A je jedno, jestli splnil všechny své cíle či ne…i když víceméně i toto je cíl…nebo ne?
    Kdo z Vás by chtěl jednou umírat s pocitem, že jeho čas tady na zemi nestál za nic? Že to byla „ztráta času“? :-)

  8. Jan Straka napsal:

    souhlasím naprosto s Kudisem. A rovněž s Edou. L.B. jsem začal číst později než Allena a vždy si kladu otázku, jak někdo mohl projít tu cestu, co on…? Někdy mi to zní až Baronprášilovsky…rovněž omluva fandům!
    Ale o tom se nechci rozepisovat. Každý, kdo má rodinu, pochopí, že stanovení cílů je tak či onak nutnost. Za prvé jste-li hlavou rodiny, řídíte do určité doby osudy jiných, vám ze všech nejmilejších! A přesně, jak bylo zmíněno v komentářích k předchozímu článku – musíte ty děti něco naučit, vyzbrojit je do života. Nechci sem tahat politiku, ale kdoví, jaká bude budoucnost a žití ze dne na den bude jistě pro mnohé čím dál složitější.
    Pokud chci učit něčemu druhé, musím to ovládat sám. Dotaženo do absurdna by mohl školák přistupovat k přípravě na test z matematiky s tím, že stejně nemá cíl = nechce dostat dobrou známku. Je mu to jedno. Ale pokud to jako rodič připustíte, komu tím nejvíce ubližujete?
    A tak je to dle mého i s námi samotnými. Přehnaný detailismus D.Allena (pokud to není jen v knize, ale i v jeho normálním životě) mě osobně nutil neustále upgradovat své GTD, protože jsem se stále cítil býti tím, kdo to nedrží pevně v rukou. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopil, že je to celé nesmysl!
    Člověk by měl žít takový život, aby až se jednou ohlédne, tak aby měl sám za sebe pocit, že to za něco stálo! A je jedno, jestli splnil všechny své cíle či ne…i když víceméně i toto je cíl…nebo ne?
    Kdo z Vás by chtěl jednou umírat s pocitem, že jeho čas tady na zemi nestál za nic? Že to byla „ztráta času“? :-)

  9. Podle mého názoru se „cíl“ stává přítěží ve chvíli, kdy funguje jako klapky na oči, které nám znemožňují vidět vše okolo nás, s výjimkou jediné cesty: té, která vede k onomu cíli.
    Člověku, který od osmnácti dělá absolutně všechno proto, aby se stal třeba úspěšným právníkem (a kvůli tomu například odmítne roční pobyt v zahraničí, aby mu neuteklo koncipientské místo), se v pětatřiceti klidně může stát, že je sice středně úspěšný, ale vyhořelý, věčně naštvaný… a připadá si moc starý na to, aby směr své cesty radikálně změnil.

    Já jsem pro cíle, ale člověk přitom musí mít čas rozhlížet se kolem sebe a občas se zastavit nebo jít oklikou.

  10. Martin napsal:

    No na rozdíl od některých jiných názorů si myslím, L.B. píše docela dobře a mám jej rád, osobně mne oslovuje mnohem více než klasické GTD. Ovšem sám Babauta na svém blogu napsal, že každý je jiný a každý si musí najít vlastní cestu, ne někoho kopírovat. A to je „myšlenka dne otce Fura“. Vyberte si co se vám hodí a používejte to s mírou, která vám vyhovuje. Ohledně jeho změn v postojích – proč ne – každý člověk se někam posunuje a s tím se vyvíjí i jeho potřeby.

    Já osobně si cíle stanovuji pro věci, které považuji za důležité a v dohledné době s tím nehodlám přestat. Úkolům z nich vyplývajícím se věnuji většinou a občas se nechám jen tak „unášet“. Bez cíle člověka napadají skvělé nápady, ale pro jejich realizaci potřebuji je nějak formalizovat a rozpracovat…

  11. Peter Drozda napsal:

    Robiť dlhšiu dobu to, čo sa mi práve zachce (spať do 11 h, pozerať TV, motať sa po internete a vyjedať chladničku) je pre mňa zaručený recept na neúspech, nespokojnosť priam depresiu. Na druhej strane byť zavalený množstvom úloh, cieľov a zodpovedností, nestíhať, vyhorieť tiež nie je nijaké šťastie. Nežijem na tropickom ostrove. Mam zodpovednosť voči rodine, zamestnancom, zamestnávateľovi a hlavne voči sebe samému. Nechcem premárniť svoj život. GTD mám rád preto, že mi dovoľuje isť smerom, ktorý som si vedome určil, dosahovať svoje ciele a to bez veľkého úsilia, bezbolestne, bez zapájania sily vôle. Vďaka nemu si môžem bez obáv vychutnávať tu a teraz. Minulosť a budúcnosť riešim iba pri týždennej prehliadke.

  12. sarimak napsal:

    K tomu prehaneni s cili bych mel osobni postreh: nekolik let jsem resil, jak si dat zpatky do poradku fyzicku pote, co jsem prestal pravidelne sportovat. Dokud jsem za cil povazoval chozeni 1x tydne do posilovny, ktera me k smrti nebavi, nefungovalo to, ackoliv jsem mel SMART cil. Jakmile jsem ale definici cile dostatecne uvolnil na neco jako posilit ruce a bricho (s nohama problem nebyl diky kolu, kolobezce a turistice), naslo se behem pul roku reseni jaksi samo, uz pres pul roku pravidelne cvicim jogu a zacina to na inkriminovanych mistech trosku i videt. V tom vidim rozdil mezi bezhlavou cilevedomosti a intuitivnim smerovanim, ktere je v clanku popisovano.

  13. S cílem nebo bez cíle je super téma. Zahrnu to do své přednášky na http://www.managerexpo.sk/ o mýtech v timemanagementu. Všichni máte pravdu, jen záleží v jaké fázi vývoje jste :-) Jde to s cílem stejně jako bez cíle. Osobně si myslím, že nejlépe s cílem, ale intuicí se nechat dovést k cíli intuitivní cestou. Poslouchat sám sebe uvnitř :-)

  14. Marika napsal:

    Tento článek je podle mě omluvou pro vlastní neschopnost. Lidé bez cílů to v drtivé většině nikam nedotáhnout, protože bloumají životem a u ničeho nevydrží. Sebekázeň je naprostým pilířem úspěchu a kdo říká, že ne, lže sám době do kapsy. Jediné s čím souhlasím, jsou cíle které svazují. Jakýsi deadline, nebo datum. Hodněrkát jsem si již vytyčila a nedodržela, ale bez toho bych byla tak na necelé půli cesty. Svobody dosáhnete tehdy, když se pomocí cílů a sebekázně dostanete k finanční nezávislosti a pak už paradoxně žádné cíle nepotřebujete…

Přidej komentář k příspěvku

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nahoru