Připoj se ke komunitě!

Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Odeslat


Základna osobního růstu

Michal Kašpárek: Nepřemýšlet nad prací jako hokynář je těžké

By on 25. 2. 2011 in Byznys with Počet komentářů: 1

 

Michal Kašpárek se před dvěma lety rozhodl opustit práci v zavedeném časopiseckém nakladatelství a začal pracovat na volné noze. Dnes si s ním můžete přečíst rozhovor, v němž se rozpovídal o jeho pohnutce být svým pánem a o tom, jak vypadá “běžný” den freelancera.

Kdo je Michal Kašpárek (*1984)

Narodil se v Brně a v roce 2007 úspěšně obhájil bakalářský titul z Mediálních studií. Od roku 1999 nezávisle publikuje a do dneška stihl projít jako redaktor jihomoravskou MF Dnes a časopisem Computer, jako šéfredaktor také vedl magazín Aktivně. Na volné noze nyní píše články, provozuje web Brno Now a pomáhá několika klientům v oblasti internetového marketingu.

Co stálo za tím, že jste odešel na volnou nohu? Bylo to dlouhodobějším záměrem, či spíše spontánním, možná i trochu zkratovitým rozhodnutím?

Byl jsem na volné noze vlastně odjakživa. Na vysoké mi přišlo takové docela nepředstavitelné, že bych nastoupil do nějakého zaměstnání, chodil někam v devět ráno a vracel se domů v pět. Jednou jsem to zkusil, odešel jsem ve zkušební době, nedávalo mi to smysl. Pak jsem ale dostal nabídku editovat časopis Computer, kterou jsem nedokázal odmítnout. Ten časák jsem jako kluk hrozně žral. V CPressu jsem byl rok a půl. I když málokdy jsem tam přišel už v těch devět a málokdy odešel už v pět – čas tam měl člověk stejně nepředvidatelně, divoce volný, jako na volné noze. Asi po půl roce jsem dostal příležitost namísto editování Computeru vést lifestylový časopis Aktivně, jenomže jsem při tom prokázal víc mladické horlivosti a ctižádostivosti, než zkušeností a střízlivých postojů. Časopis se za celý rok nezačal pořádně prodávat, nakonec skončil, a i když jsem měl možnost vrátit se do Computeru, víc mě to zas lákalo zpátky na volnou nohu. Zajímavé je, že jsem chtěl dělat cokoliv, jen ne psát. Byl jsem nějaký vyšťavený. Pak mě to ale přešlo – díky Martinovi Vlnasovi z FinMagu a Julii Kalodové z MFD jsem dostal příležitost věnovat se trochu novým tématům, tedy knihám a jídlu. A díky článkům pro tyhle své přátele jsem pak získal i další zakázky, zdaleka ne jen “psací”.

Na jaká největší úskalí jste na volné noze narazil?

Samota. Hrozná. Nejen v tom, že většinou pracuju v prázdném bytě. Mám mezi přáteli jen dva lidi na volné noze. Všichni ostatní se na mě vždycky tak shovívavě koukají, když mluvím o svých pracovních problémech…

Papírově je výborné mít možnost pracovat odkudkoliv na světě, nebo třeba jen z chaty za městem nebo hotýlku na Valašsku. Zjistil jsem, že to tak v praxi často nejde. Není to jen záležitost time managementu – hodně věcí se dá vyřešit mailem a po Skypu, i když rozhovor v kavárně to nikdy nenahradí. Hlavní háček je v tom, že všichni mí blízcí jsou zaměstnaní, anebo podnikají v klasickém týdenním a denním režimu. Pak se udělá ve středu krásné počasí, já si řeknu “to je supr, že jsem na volné noze, můžu práci udělat v noci a teď jít na výlet” – jenomže na něj jdu sám, není s kým. O delším cestování nebo “nomádství” nemluvě. Už mi z toho vážně začíná hrabat.

Představte nám váš běžný pracovní den.

Dlouho spím. Málokdy vylezu z postele před desátou. (Já vím: pak se mám divit shovívavým pohledům.)
Většinou si práci rozděluju do dvou tří- až pětihodinových bloků. Mezi nimi si buď domluvím nějakou schůzku, nebo jdu na procházku, většinou po centru Brna, Králově Poli nebo Masarykově čtvrti. Člověk si hezky všechno sesumíruje, pokecá s kuchaři v etnických bistrech, poslechne si nějakou hudbu nebo podcasty. Sedne zpátky k počítači jako vyměněný.

Končívám bohužel docela pozdě. Zrovna teď je to dané i tím, že jsem si na sebe naložil hodně práce, navíc mám hned několik nových klientů a náročnost některých úkolů zatím prostě neodhadnu – od jara si chci ale dát nějaký jasný čas, po kterém už se prostě nepracuje. I kdybych měl některé zakázky odmítat. Šestá nebo sedmá večer by byla perfektní, snad se to podaří i bez klientoprolití.

Sázíte na určitou metodu organizace času, či jste si „vybrousil“ techniku vlastní, v kontextu k předmětu vaší práce?

Vyznávám zjednodušené GTD: vše, co se musí udělat, zaznamenávám do Google Calendaru a GQueues, popřípadě to nechám s hvězdičkou v poště. Odškrtávám, co se mi povede. Snažím se nepoprdět z toho, co se mi nepovede. Jak říkají Japonci: “Včela bodne do uplakané tváře.”

Čeho si při práci na volné noze nejvíce vážíte?

Drtivou většinu dní si sám rozhoduju, kdy budu pracovat, kdy jíst, a kdy spát. Nevěřili byste, jak příjemné to je.
Taky si vybírám lidi, se kterými spolupracuju. I za cenu toho, že si občas prostě nechám nějakou příležitost ujít. Mimochodem: občas zvnějšku čumím, jaké šílené mezilidské vztahy v některých firmách jsou. Jak člověk, který bere šestnáctku, nenávidí kolegu, co má o dva tisíce víc. Jsem šťastný, že jsem mimo tyhle vlčí smečky. Nebo spíš štěněčí šarvátky…

A co je naopak nejtěžší při práci na volné noze?

Nepřemýšlet nad svou prací jako hokynář.

Čekal jsem, že nejtěžší bude uživit se. Ne že by to šlo s prstem v nose, ale je to nakonec asi stejné, jako v jakékoliv jiné práci. Zaplatím nájem, povinné ručení, nějaké večeře v restauracích a cestování. Obtížné je ale najít rovnováhu mezi racionálním přístupem k plánování času (tzn.: budu sedět u počítače tolik a tolik hodin a vydělám si tím tolik a tolik peněz) a mezi takovým tím uměleckým přístupem (tzn.: psát nejlepší věci, jak jen jde, nerezignovat na svoje lidské hodnoty, dělat vyčerpávající rešerše a sedět nad tím vším do chvíle, než to bude dobré, i kdyby to mělo být v pět ráno…).
Asi se to nedá vyřešit, teda pokud nechci chlastat nebo si opakovat takové ty fráze o tom, že nesmím negativnímu myšlení dovolit, aby zhaslo to světýlko, co v sobě nosím. Asi je to prostě jedna z charakteristik práce.

Na internetu, zejména na serveru Psychologie.cz a na Finmagu, se čtenáři mohou poměrně často setkat s vašimi články, někdo jim také přezdívá „Kašpárky“. Stojí za vaším specifickým, originálním stylem psaní „vypsané“ roky, či se do něj spíše promítají vaše „pankáčské“ pohledy na svět kolem nás?

To si děláte legraci! Kdo jim tak říká? Chci jména, budou trpět.

Nevím, jestli mám svůj vlastní, vypsaný styl. Přijde mi třeba, že píšu příšerným slohem. Dva až tři odevzdané články týdně na tom nic nemění. Šroubuju dlouhá souvětí, dělám nesrozumitelné fóry, co vůbec nejsou vtipné, a celé odstavce se motají kolem něčeho, co by jiný autor pojmenoval dvěma slovy. Asi se teprv vypsat potřebuju, bez ohledu na to, kolik let publikuju.

S pankáčskými pohledy na svět je ta potíž, že by publicistické články měly přinášet nějaký jasný názor. Začínám mít ale problém s tím, že skoro u všeho, o čem píšu, začínám nacházet stejně dobré argumenty na obou stranách. Popřípadě ani na jedné žádný dobrý. Jsem přesvědčený o stále menším množství postojů a skutečností. Hodně věcí mi vadí, ale nevím, co s tím. Nejsem konstruktivní. Jen takovej rejpal z Brna. Takže – asi se do toho psaní “pankáčské pohledy”, jak tomu říkáte, promítají. Konečným důsledkem je ale to, že chci míň a míň psát a víc a víc dělat jiné práce. Nějaké, při kterých bych tolik nepochyboval.

Pro Computer Press také překládáte a dohlížíte na knihy. Čeho si na této práci nejvíce ceníte? Toho množství zajímavých informací, které vědomě i podvědomě vnímáte, nebo profilování vašeho pohledu na svět?

Copak by každá práce měla mít nějaký až duchovní rozměr? Externí redakční práci vnímám jako prostou výměnu svého času a svých schopností za peníze. Když to tak napíšu, cítím, že bych se za to měl stydět. Pak si ale říkám, že takový vztah ke své práci má drtivá většina lidí. I včetně těch, co se tváří, jak je to jejich podržtaškování baví.
Svou roli hraje to, že překlad nebo odborná korektura jsou činnosti, u kterých jde o naplnění jakýchsi obecných, objektivních požadavků. Musíte se jim přiblížit – čím více se jim přiblížíte, tím jste lepší korektor. Baví mě spíš taková práce, při které se od nějakých požadavků naopak vzdalujete. Čím se dostanete dál od bodu, který kdokoliv jiný dokázal vytyčit nebo si představit, tím můžete být lepší autor, podnikatel, marketér.

Provozujete weby Poznej Brno a Brno Now, z nichž druhý jmenovaný je cílen především na anglicky mluvící cizince. Lze se při provozování takových webů uživit, nebo je spíše vnímáte jako zábavu a prostředek k bližšímu styku s prostředím Brna, ve kterém žijete?

Poznej Brno bohužel už víc než půl roku klimbá, nezbývá mi na něj moc času, a hlavně nevím, kterým směrem ten web vést, aby jednak dával mě i čtenářům nějaký smysl, a zároveň aby vydělával peníze.

Brno Now je pro mě jakousi laboratoří – trénuju si tam angličtinu, osvěžuju znalosti webových technologií, získávám spoustu zajímavých kontaktů a čas od času i nějaké překladatelské nebo konzultační zakázky.

Samotným provozováním webu by se asi uživit šlo, nikdy jsem ale neměl odvahu ani potřebu vše ostatní odříznout a soustředit se jen na Brno Now. Věnuju těm stránkách teď asi půl dne týdně. Jedním z letošních plánů je opřít se do toho přece jen trochu víc.

A na závěr: je tu něco, co byste chtěl vzkázat našim čtenářům?

Jack Kerouac napsal v Krédu a technice moderního prozaika: “Nedovolte, aby strach či stud kalil hodnotu zkušenosti, jazyka a poznání.” Neplatí to zdaleka jen pro moderní prozaiky. Strašně moc lidí chce, abyste se cítili špatně, trapně a nepatřičně, když něco uděláte jinak, než “je správné”. A pokud se rozhodnete dělat kreativní povolání na volné noze, budete muset dělat dost věcí jinak, než vás učili.

Asi 25 let svého života jsem je poslouchal, dodržoval školní řády, firemní workflow, redakční jazyková pravidla, “dobré” rady do života. Pak jsem si všiml, že nosím na krku vlastní hlavu. Někdy mi přijde, že od té doby jdu z maléru do maléru, občas se zesměšním, jindy zbytečně přijdu o čas nebo o prachy. Ale stejně jsem o dost šťastnější než dřív.

Děkujeme Michalu Kašpárkovi za inspirativní rozhovor!

Dominik Dědiček

Štítky:

Připoj se ke komunitě Mít vše hotovo!

Stačí nám poslat tvou e-mailovou adresu. Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Počet komentářů: 1

Trackback URL | RSS kanál s komentáři

  1. Pavel Miksa napsal:

    Rozhovor to byl zajímavý a nejlepší na něm je poslední odstavec.

Přidej komentář k příspěvku

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nahoru