Připoj se ke komunitě!

Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Odeslat


Základna osobního růstu

Jak dostat do prezentací příběh… a proč to vlastně dělat

By on 12. 1. 2011 in Rozvoj with Počet komentářů: 1

Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost definuje pojem Příběh takto: co se seběhlo, událost, příhoda. Co se seběhlo“ je vazba, kterou bych během prezentace asi nepoužil. Ne, že bych spojení neznal, ale přijde mi jakési divné, cizí, nečeské. Ovšem prošpikovat prezentaci vtipnými a poučnými událostmi či příhodami ze zákopů denní praxe, to je jako vyrazit na kulinářskou soutěž s kouzelnou ingrediencí v rukávu. Prostě nemůžete prohrát.

My, lidé, už jsme takoví. Rádi si poslechneme vyprávění. Rádi si necháme ukázat, jak něco udělat. Rádi si necháme ukázat, jak se máme zachovat. Jen musíme věřit, že dotyčný ví, o čem mluví. Že našemu problému – i nám – rozumí… A pokud se rozhodneme poslouchat, necháme se dobrým příběhem nasměrovat… kterýmkoliv směrem.

Emoce přece nesmí logice poroučet

Pohádky na dobrou noc, večerníčky, příhody z dobrodružných a jiných knížek nás doprovázely celé dětství. Jenže potom, potom se stalo něco zvláštního. S nástupem dospělosti jako by začaly „emoce“ u určitého druhu informací vadit. Exaktní předměty ve škole se nás snažily vést k racionálnímu a logickému uvažování. Učily nás odpoutat se od vlivu emocí a vyhodnotit prostá fakta. A v našem oboru (ať to byl obor víceméně jakýkoliv) se stal hlavním heslem výkřik: „Hlavně objektivně!“ Objektivní pohled na věc rozhodně není na škodu. Jenže všeho moc škodí, jak tvrdí i jeden z mých oblíbených citátů Edwarda Plunketta: Logika – stejně jako whisky – podávaná ve velkých dávkách ztrácí blahodárný účinek.“

„Jistě, jistě,…“

…souhlasí ono školou vypěstované racionální myšlení. „Jenže, jen tak tam stát a plácat o ničem…“

Bohužel, žádné jenže neplatí. Zahrneme-li posluchače jen obrovskou dávkou faktů, jen velmi, velmi zřídka budou z naší prezentace odcházet s dobrým pocitem. I ten nejzarytější cifršpión či chodící kalkulačka, i ten nejvědcovatější týpek z vtípků o roztržitých profesorech, i toto jsou lidé – a jejich mozek – i když se to na první, druhý ani třetí pohled nemusí zdát – je otevřený příběhům. Není v tom žádné woodoo nebo něco podobného. Prostě je to fakt vyplývající z biologie člověka. (Hezké, že? Likvidovat racionální myšlení racionálními argumenty…)

„Chci slyšet fakta, ale okořeněná emocemi,“ říká vaše amygdala

Kdysi dávno, když se tvorové vyplazili z vody na souš, objevil se najednou nový neznámý podnět. Ve vzduchu najednou ucítili pachy a vůně… a jejich mozek se musel – jako po už po tolikáté – novému podnětu přizpůsobit.

Výsledkem tohoto „kroku“ evoluce je „párová mozková struktura… umístěná ve střední části spánkového laloku a jako součást Papezova emočního okruhu je propojena hojnými drahami do ostatních částí limbického systému a do mozkové kůry.“ (zdroj Wikipedia)

Moment, tady něco nesedí. Tohle přece není způsob, kterým by si moji posluchači (čtenáři) mohli tuto za vzpomínkami stojící lahůdku zapamatovat. Pojďme to zkusit mikropříběhem.

Sevřete levou ruku v pěst, opřete loket o stůl a pořádně se na pěst podívejte. Vaše levá pěst symbolizuje část mozku, které se někdy říká „mozek plazů“, protože ji máme společnou s plazy a nižšími živočichy. Ovládá naše základní pudy přežití jako hlad, touhu po rozmnožování a také strach a touhu po přežití.

A teď ji obalte dlaní pravé ruky. A vaše pravá ruka symbolizuje „nadstavbu“ mozku vyšších živočichů, která se vyvinula v průběhu evoluce a která odpovídá za všechny vyšší mozkové funkce jako logické uvažování, analýza, kreativní vyjádření, touhu po společenství, uznání a další.

Tak, takhle nějak se – ne zcela přesně, zato však výstižně – dají názorně posluchačům vysvětlit dvě hlavní části mozku. Víceméně přesně na hranici mezi levou a pravou rukou, tedy mezi „mozkem plazů“ a „mozkem vyšších živočichů“ se ve spánkovém laloku nachází amygdala, malý párový orgán mandlovitého tvaru, který je součástí

A je to. Pomohl vám tenhle mikropříběh si něco zapamatovat? Doufám, že ano.

Vznik amygdaly se spojuje právě s přechodem tvorů na souš, respektive se vznikem nového smyslu – čichu. Funkce amygdaly je dnes dostatečně prozkoumaná. Ví se, že slouží jako místo, kam se ukládají vzpomínky, které máme spojené se silnými emocionálními zážitky. Vedle toho také pravděpodobně ovlivňuje způsob, jímž si vytváříme vztahy v rodinném či pracovním životě.

Vezmeme-li tedy v úvahu biologické předpoklady, je iracionální myšlení stejně důležité jako myšlení racionální, protože je biologicky podmíněné. A jsme u emocí… a nejsilnějšího nástroje jejich předávání: příběhů.

Proč se tedy zalamovat příběhy?

„Příběhy mají šťastnou vlastnost zachytit přesně ty částečky, které formální rozhodování vypouští. Logika se snaží generalizovat, snaží se rozhodování zbavit specifického kontextu, zbavit jej subjektivních emocí. Příběhy zachycují kontext, zachycují emoce.

Logika generalizuje, příběhy konkretizují. Logika umožňuje člověku vytvořit nezaujatý, všeobecný úsudek, vyprávění příběhu naopak umožňuje, aby člověk zaujal stanovisko, aby pochopil, jaký přesně dopad bude jeho rozhodnutí mít na všechny zúčastněné.“ tvrdí ve své knize Things That Make Us Smart americký kognitivní psycholog a významný teoretik průmyslového designu Donald Norman (s. 129). Stačí?

Jak budovat v prezentaci příběh?

Existuje samozřejmě více pohledů. Já osobně vidím příběh v prezentacích ve třech základních podobách:

1.    Celou strukturu prezentace tvoří příběh

Mistrem do příběhu strukturovaných prezentací je třeba Steve Jobs. Konkrétní ukázkou může třeba být představení iPhone v roce 2007, kdy si ve svém publiku jednoduchými kroky nejprve vybudoval napětí, aby potom „zasmečoval“ a vytáhl z kapsy jedno z nejpřelomovějších zařízení poslední dekády, tzv. šudlák. (Zcela záměrně používám univerzální termín pro dotykový telefon, abyste si uvědomili, kam všude vliv iPhone zasáhl…)

Několik kroků při přípravě

Dobrý postup, jak prezentaci do příběhu strukturovat, vysvětluje (sáhodlouhým a místy až zbytečně „podrobným“ způsobem) v knize Působivé prezentace pomocí PowerPointu 2007 autor konceptu „beyond bulletpointsCliff Atkinson.

Ve stručnosti:

  • Diváci musí cítit, že se prezentací někam posunuli. Proto pomáhá, když na začátku prezentace (např. představení nějakého konceptu či produktu) popíšete současnou situaci, ve které se posluchači nachází.
  • Poté se věnujte tomu, jak by mohla vypadat jejich situace v budoucnosti. A ve zbytku prezentace vezměte své publikum na cestu a ukažte jim, jak a proč se mohou do této situace dostat.
  • Pamatujte ale na jedno: aby vás v průběhu prezentace poslouchali, musí vašemu vylíčení budoucnosti uvěřit. Proto buďte současně vizionáři i realisté.

Pokud se chcete o tomto přístupu dozvědět více (a nevadí vám prokusovat se obrovským množstvím až zbytečného textu (jednu informaci jsem v rámci jedné kapitoly, cca 30 stránek, našel stejným způsobem vysvětlovanou minimálně čtyřikrát), podívejte se na zmíněnou knihu Působivé prezentace.

2.    Prezentace postavené na skutečných příbězích

Skvělou ukázku tohoto postupu najdete například ve výborné přibližně šedesátiminutové prezentaci Tort War Stories jednoho z nejvýznamnějších současných amerických právníků Marka Laniera. Lanierovu prezentaci tvoří vyprávění o třech konkrétních soudních sporech, které vedl. Přednášel posluchačům Harvardské právnické fakulty, a proto jsou všechny příběhy doslova napěchované moudry, tipy, nápady, radami a doporučeními, které se studentům práva rozhodně budou v praxi hodit.

Byť nejsem právním zástupcem a mám s nimi pramálo společné, vychutnával jsem si jeho vystoupení plnými doušky – možná i proto, že ve své prezentaci použil Atkinsonova postupu při strukturování prezentace. Konečně, úvodní kapitola knihy Působivé prezentace pomocí PowerPointu 2007 rozebírá právě jeho vynikajícím způsobem vedenou při se společností Merck, kdy své klientce vysoudil odškodné ve výši 253,500,000,- dolarů.

Jak vyprávět posluchačům příběh?

Pokud jste rozenými vypravěči, následující pasáž přeskočte. A vlastně nečtěte vůbec celý článek. Vy se přece nad postupy přece zamýšlet nemusíte – vždyť vám jdou ze srdce samy! A my, kteří sem tam potřebujeme popostrčit, pojďme se podívat na pár v praxi osvědčených vychytávek.

Ve stručnosti:

  • Sdělení musí být naprosto jednoduché. Příběhy, zejména ty literárně „kvalitní“, se rády rozkošatí. Věnují se tomu, kudy a kam hlavní hrdina jde, co si myslí, na co vzpomíná, čeho se bojí, z čeho má naopak radost… a to vše pokud možno v rámci jednoho odstavce. A pokud možno do vytracena. Použijte tento postup v prezentaci a zcela zaslouženě získáte titul uspávače hadů. Dobře vám tak!
  • Navažte kontakt s publikem. Někdy stačí jednoduchá otázka Kdo z vás jste tady ICT správci? Jindy třeba zafunguje odkaz na (ne)oblíbenou činnost ze zaměstnání, historku s dětmi na dovolené, film, kniha… Možností je bezpočet. Pamatujte na jedno: vaše publikum je váš pán a musíte ho dobře znát – a proto si dejte tu práci a vybírejte něco, co skutečně obě strany, tedy vy i vaše publikum, znáte a máte společné.
  • Stručně představte hlavní hrdiny příběhu. Není důvod popisovat postavy příliš složitě. Zaměřte se na jednu konkrétní vlastnost, se kterou chcete v příběhu pracovat. Ať si publikum pod pojmem „Zákazník-všeuměl“ představí právě toho jejich Ferdu Mravence, ze kterého celý helpdesk pravidelně omdlévá. Uvidíte, začnou vás poslouchat.
  • Stručně představte situaci. Stejně jako u předchozího bodu, není potřeba zacházet do podrobností. Soustřeďte se na jednu věc, kterou bude váš hrdina v příběhu řešit. V drtivé většině případů vítězí příběhy, kdy hrdina řeší nějaký problém. A čím komplikovanější, tím je to lepší.
  • Pořádně svého hrdinu vykoupejte. Publikum nemůžete odbýt shrnutím „Probíhalo to tak a tak, a takhle to dopadlo.“ Naopak. Vaši diváci si chtějí váš příběh užít. Chtějí s vámi (či hrdinou) cítit, jaké to bylo, co jste cítili vy, jak jste se báli, co vás trápilo, co vás (ne)příjemně překvapilo, a jak šťastní jste nakonec byli, až to nějak dopadlo. Všimněte si, většina předchozích pocitů vyjadřuje emoce negativní. Cizí neštěstí přitahuje… protože nás přímo přece nebolí.
  • Nezapomeňte na jasný závěr. Ať se snažíte zjednodušovat, jak to jen jde, příběhy ze života v sobě velmi často ukrývají více poučení. Nehledejte v tom problém. Jen svému publiku jasně a na rovinu řekněte, které poučení máte na mysli. Vaši diváci nesmí tápat ani vteřinu!

Na vyprávění se pečlivě připravte

Ze své zkušenosti můžu říci, že se mi mnohokrát vyplatilo předem si promyslet příběh, který jsem chtěl svým divákům v prezentaci vyprávět. Nejčastěji jsem si jej napsal tak, jak jej budu říkat. Doslova jako bych kamarádům vyprávěl nějakou tu anekdotu, tedy přirozeným, často hovorovým až nespisovným jazykem, s patřičným důrazem… nebo naopak zámlkami na patřičných místech.

Připravil jsem si dokonce i přesně to, co budou jednotlivé postavy říkat. (Pokud jste si toto z páté či šesté třídy nezapamatovali, teď máte poslední šanci: vaše postavy v příběhu musí žít – a živý člověk mluví!) Připravené vyprávění jsem tak dlouho procvičoval, až jsem byl schopný jej říct spatra hned několika různými způsoby – abych nepůsobil strojeně a abych během vyprávění ani na vteřinku nezaváhal.

Čím častěji si budete historky připravovat, tím rychleji vám to půjde – a tím dříve se dostanete do situace, kdy najednou „celý ten tyjátr“ jaksi nebude potřeba.

3.    Mikropříběhy ve formě malých zážitků

Možná ze mě mluví učitelská část mé osoby, ale fakt, že mi v lavicích sedí příslušníci Generace Z, která chvíli neposedí a potřebuje jeden podnět za druhým, mě v oblasti přednášení také v mnohém poučil. (Ve vašem případě to bude Generace Y, která je o malinko starší. Ale nebojte se, ti pozdější už se blíží.) Obě tyto skupiny mají jedno společné: chtějí během prezentace něco „zažít“.

Samozřejmě zaleží na druhu prezentace, ale minimálně v těch „informativních“ se hodí zapojit do toku snímků vedle videí a dalších mediálních záležitostí i malé, interaktivní intermezzo, třeba něco podobného, jako byla hříčka s pěstí obalenou dlaní pravé ruky v úvodu článku. Najděte si v přednášce místo na nějaké krátké „cvičení“, kterým doložíte svá tvrzení a uvidíte… příběh vaší prezentace bude zase o něco silnější.

Jaké příběhy do prezentací vybírat?

Nedám vám jasnou odpověď. Ani já, ani žádný jiný autor. Cest se nabízí nekonečně mnoho – stejně jako má vaše publikum nekonečně mnoho tváří. Každý divák je jiný – a každý potřebuje něco jiného. Zamyslete se nad tím, ke komu mluvíte – a podle toho přizpůsobte své příběhy. Třeba zmíněný právník Mark Lanier soudil dva soudní spory téhož případu (produkt Vioxx společnosti Merck) dvěma různými způsoby. Zatímco u poroty v Texasu vycházel z toho, že rádi sledují seriál Místo činu (CSI) a svoji prezentaci strukturoval jako vyšetřování vraždy, u poroty v New Jersey využil jiného seriálu oblíbeného v dané oblasti: Zoufalých manželek (viz Lanier, M. Tort War Stories)

Všechny příběhy ale musí mít jedno společné

Schválně, v čem se liší tyto dva příklady?

Zemřel král a zemřela i královna. Zemřel král a žalem zemřela i královna. (E.M. Forster)

Cítíte ten rozdíl?

V prvním zazní prostá fakta – byť v kratičkém příběhu. Ale ve druhém, ve druhém se objeví zápletka. Navíc naznačí emoce – a nechá prostor pro divákovu představivost. Nenásilně jej přinutí, aby k faktům přidal kousek svého já a začal si situaci představovat. Jediné, co pro to musí přednášející udělat, je naznačit, jaké emoce hrají v příběhu roli.

A. Simmons v knize Storytelling tvrdí „Subjektivní úhel pohledu mění význam. Význam je proto silnější než fakta. Pokud se lidé bojí vašich faktů, mohou je jednoduše překroutit, zpochybnit či ignorovat. Pokud se jim líbí význam vašich faktů, pak je přijmou, použijí, či si je dokonce přikrášlí.

Činy jsou výsledkem příběhů, které si lidé navzájem vyprávějí o tom, co pro ně znamenají objektivní fakta.“ (s. 16)  A má pravdu.

Pět deka emocí může být účinnější než tuna faktů (M. de Vries)

Příběhy nejsou lepší než logika, a současně logika není lepší než příběhy. Jsou každé o něčem jiném. Každé staví na jiných kritériích. A chcete-li, aby byla vaše prezentace účinnější, musíte dát prostor oběma hlediskům.

V každé konferenční místnosti, zasedačce či posluchárně, v každém posluchači je kousek prvních příslušníků druhu homo sapiens, kteří se kdysi krčili v jeskyni u ohně a naslouchali vyprávění o úspěšném lovu, o tom, jak se podařilo získat zásoby na zimu nebo přežít setkání se skalním lvem. (parafráze výroku Alana Kaye)

Najděte ty správné příběhy – a vyprávějte je správným způsobem. Uvidíte, vaši posluchači vás budou chtít poslouchat. A co víc: podle vašich příběhů se zachovají.

Lukáš Bajer

Výběr ze zdrojů (a doporučená literatura):

REYNOLDS, G. (2009) Prezentace a zen. ISBN: 978-80-7413-047-2

ROAM, D. (2008) Nápady na ubrousku. ISBN: 978-80-903912-9-1

ATKINSON, C. (2008) Působivé prezentace pomocí PowerPointu 2007. ISBN 978-80-251-2119-1

DONALD, N. (1994) Things That Make Us Smart. ISBN: 978-0201626957

HEATH, C., Heath, D. (2009) Jak zaujmout hned napoprvé. ISBN: 978-80-249-1316-2

LANIER, M. (2009) Tort War Stories. Harvard http://www.youtube.com/watch?v=HifU89T8_Wo.

SIMMONS, A. (2009) Storytelling. Přesvědčujte a ovlivňujte pomocí příběhů. ISBN 978-80-251-2112-2

VELTHEIM, J. The Amydgala. PDF

Štítky:

Připoj se ke komunitě Mít vše hotovo!

Stačí nám poslat tvou e-mailovou adresu. Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Počet komentářů: 1

Trackback URL | RSS kanál s komentáři

  1. Roman napsal:

    Okořenit prezentaci příběhem může být zajímavé jednou a jen u některých témat, ale pokud to dělá každý a všude, je to tragédie. Zejména takové rady padají na úrodnou půdu u brouků Pytlíků, kteří mají problém, jak vytvořit logickou a informačně hodnotnou prezentaci.
    Podobné rady studoval zřejmě i autor jedné knížky o programování, kterou jsem kdysi četl, a protože neměl moc prostoru pro jejich aplikaci, používal aspoň co nejčastěji slovíčko „fascinující“ – například programovací cyklus FOR byl pro něj fascinující. Pokud je cyklus FOR fascinující, pak nevím. Fascinující je třeba život sám, že vychází Slunce, že dokážeme mít někoho rádi, že voda má největší hustotu při 4 °C, takže umožňuje životu přežívat zimu.. ale cyklus FOR???
    Já dávám přednost logicky uspořádaným faktům a nevadí mi, ani když je to suché, stačí mi, když je to přesné a správné – omáčku si doplním sám a to takovou, kterou potřebuji, netřeba mi naznačovat, co mám cítit a jakým směrem se má moje myšlení a cítění ubírat.

Přidej komentář k příspěvku

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nahoru