Připoj se ke komunitě!

Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Odeslat


Základna osobního růstu

Chvějivý okamžik při boji se syndromem vyhoření

By on 24. 11. 2010 in Rozvoj with Žádný komentář
Lukáš Gregor

Lukáš Gregor

LUKÁŠ GREGOR | Bloger, pedagog a autor šesti knih. Má rád, když může vychutnávat přítomný okamžik, baví ho být, baví ho také školit (nejen) GTD.
Lukáš Gregor

Poslední články od Lukáš Gregor (Všechny články)

Syndrom vyhoření či vyhasnutí do velké míry představuje všudypřítomný odborný pojem, kterému rozumí většina z nás. Rádi si přečteme o tom, jak se mu vyvarovat. Vyslechneme rady odborníka. A dokonce můžeme cítit, že jsme dostatečně fundovaní na to, abyc se k nám ani nepřiblížil. Bohužel toto zdání může být často klamné – teorie nás totiž na skutečný život ne vždy umí dostatečně připravit.

Kdysi jsem se coby posluchač zúčastnil přednášky o syndromu vyhoření. Dvě paní psycholožky, které téma hned zkraje pojmenovaly vhodnějším termínem syndrom vyhasnutí, směřovaly své rady zejména vstříc zaměstnancům, nikoliv tedy zaměstnavatelům nebo tzv. freelancerům.  Bohužel se to promítlo na ubírání následující prezentace a také debaty. Hlavní téma přednášky se stočilo na to, kterak se ubránit před neurotickým, náročným a nechápavým šéfem.

Vyhoření či vyhasnutí ale hrozí každému –  bez ohledu na jeho postavení v hierarchii firmy či instituce. Osobně pod termínem chápu pomyslné balancování nad propastí, v jistých momentech již pád do jejího nitra. Roklina může mít pro každého z nás odlišný charakter. Vyhasnutí nabízí příklady, kdy se vytratí tvůrčí zápal, kreativita, chuť a touha něco dělat. Vyhoření ve mně asociuje ještě i takřka naprostý úbytek fyzické síly a energie, únavu. Protože obojí souvisí nejen s naší tělesnou schránkou, ale i psychikou, vzájemně se tyto roviny prolínají. A obě to při dostavení takového syndromu i schytají.

Upínání se na nevhodnou komunikaci mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, spílání na to, že vedoucí manažer je zlosyn a my se budeme muset nějak diplomaticky naučit s ním vyjít, zastírá důležitý aspekt – náši osobnost a její sílu, a tedy skutečně reálné možnosti, kterak se syndromu vyhoření/vyhasnutí vyvarovat, nebo s ním bojovat. Nelíbilo se mi, že jsme my, posluchači (a všichni zaměstnanci) při přednášce byli tehdy bráni jako bytosti reagující. Jestliže máme mít naději na obranu proti vyhoření, musíme být my tím, kdo koná. Proaktivní jednání popírá pocit závislosti na okolí, determinaci, která nám udává směr ubírání, naše chování a dokonce i schopnosti. A právě proaktivita dokáže se syndromem vyhoření úspěšně zápasit.

Uvědomuji si to ve chvílích, kdy nad takovou propastí začnu balancovat. Jako první přichází obranný mechanismus v podobě reaktivního uvažování – někdo/něco mě do takové pozice zahnal. Kdyby po mně někdo nechtěl udělat tamto, mohl bych se cítit lépe a zvládat vše s přehledem. Osobní zkušenost: takové myšlenky mě jen na delší dobu vyřazují z provozu a tělo se nad propast naklání víc a víc.

Jenže… do stavu vyhasnutí či vyhoření jsem se dostal já sám. Nestanovil jsem dostatečné hranice nejen pro druhé, ale ani pro sebe. Sleduji poštu, abych nenechával druhé čekat. Zvedám očividně pracovní telefonáty, i když je večer nebo víkend. Přikyvuji, neodmítám, nedeleguji. Na stranu druhou – podléhám multitaskingu a nerozvážně plánuji úkoly, jejich množství. Nedodržuji touhu přestat dělat pracovní věci do čtvrté hodiny odpolední a víkendy se mi smíchaly s běžnými dny. Neustále beru do rukou chytrý telefon, sleduji dění ve světě. Jakmile dojde na zjištění, že právě má vlastní nezodpovědnost vůči svému zdraví – a potažmo tedy i vůči okolí, mě dohnala k propasti, nastává chvějivý okamžik ubránění.

Není tomu dávno, co jsem narazil díky Twitteru hned na dva články o zpomalení. Líbily se mi a upřímně jsem s nimi souhlasil. Ale stačí to? Stačí udělat retweet nebo na Facebooku klepnout na Líbí se mi? Ani ne do týdne mi vyhoření dýchlo na záda. Teorie je přeci jen něco jiného než skutečný život. Mám vlastní blog o produktivitě, starám se o server Mít vše hotovo. Mnohé věci jsem vyčetl, mnohé se dozvěděl od druhých, nejcennější jsou ale vlastní zkušenosti. Těmi se neustále učím. Potřeboval jsem zažít několik zakymácení nad roklinou, dost možná jich ještě pár na mě čeká. V takovou chvíli mi pomáhá zpomalení. Proaktivní uvědomění si sebe sama – svých hodnot, cílů a toho, že práce nebo třeba technika mají tvořit pouhou část mého času. Buď jdu ven, nebo si vezmu knihu. Jako tomu bylo před několika málo dny. Vypnul jsem notebook, telefon a celý den si pouze četl. Stejně tak i ten další. Odpoledne jsem již prací netrávil – stanovil jsem si hranici. A věřím, že pokud se nedostanu do stavu reagování, uhlídám si ji.

Lukáš Gregor

zdroj obrázku: www.tamarapolanski.cz

Štítky:

Připoj se ke komunitě Mít vše hotovo!

Stačí nám poslat tvou e-mailovou adresu. Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Přidej komentář k příspěvku

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nahoru