Od chaosu k systému, díl první

Přechod od chaosu k systému není věru jednoduchá věc. A ani můj příběh nelze popsat v jednom jediném článku. Proto mi dovolte rozdělit jej na díly tři. V tom dnešním se rozepíši o zažehnání vkrádajícího se chaosu, v dalším o zařazení tzv. papírové cesty a v posledním o rozšíření o elektronické vymoženosti současné doby.

Jsem člověk kreativní. Můžu říci, že doslova prýštící různými nápady, zlepšováky, dvojsmysly a legráckami. Doslova jako ta sopka. Ovšem sopka, které hrozí, že nakonec zasype sama sebe. Na úkoly a povinnosti, mne ne zcela příjemnými, jsem i docela líný. Mám tendenci pouštět se jen do příjemných úkolů či těch, co nabízejí okamžitý  bezprostřední prospěch. Taky jsem dost často odkládal nepříjemné platby daní nebo záloh na plyn. Rozsáhlejší úkoly, ve kterých jsem se ztrácel, čekaly schované někdo na dně e-mailové schránky. Pro slib čehokoliv komukoliv nebylo třeba jít daleko. Ovšem bez zapsání do diáře a bez zjištění, jestli je vůbec čas, se to stejně brzo vykouřilo z hlavy.

Jenže pak zákonitě přišla chvíle zúčtování. Penále z daní nezaplacených včas, odpojeného plynoměru a tisíce korun zbytečně utracené za jeho znovupřipojení a další penále. A taky potupná, nezřídka opakovaná věta: „Promiň, já zapomněl.“

Pokud se vám sem tam stává něco podobného, zachrání vás až SYSTÉM. Zavedení posvátného Inboxu, techniky „sebereflexe“ a pravidelné činnosti zvané „Weekly review“.

Po analýze možností a ustanovení Inboxu jsem začal do tohoto místa hrnout všechny své úkoly, projekty, nápady, přání, požadavky od svých nadřízených, kolegů, či rodiny.. Vždy byl po ruce a vždy byl jen jeden. Nebyl problém v jakékoliv situaci do něj cokoliv vložit.

V nejbližší volné chvilce došlo na sebereflexi. Nad čtvrtkou papíru jsem se sám sebe ptal, kdo jsem, co jsem, kde jsem a co chci. Teď, za půl roku, tento rok, v dalších pěti letech. Na každý z těchto bodů bylo nahlíženo z dlouhodobé perspektivy. Baví mě rádio? Chci jej dělat? Chci jít od mikrofonu někam výš? Nechci náhodou dělat úplně něco jiného? Co mé oblíbené veterány. Má smysl do tohoto koníčku vrážet peníze? A co rodina, věnuji se jí?

Po důkladné čistce zbylo asi pět nejdůležitějších bodů. Ty se staly mou osobní mantrou a mám ji denně na očích.

Po těchto krocích již není nic jednoduššího, než začít pravidelné weekly review, tedy pravidelný víkendový sedánek nad rozpracovanými i hotovými úkoly. Nad určením dalších akcí v daných projektech a usměrňováním všeho do figury své mantry. Ono totiž není důležité dělat to, co je nutné, ale to co je důležité.

A svět se začal projasňovat. Už neříkám „promiň, zapomněl jsem“. Už to slýchávám spíše z opačné strany. Finance mám postaveny do latě. A taky nedělám „všechno a zároveň nic“. Ve svém pracovním plánu se vyhýbám věcen nutným, či momentálně méně náročným a dle své osobní mantry dávám přednost úkolům pro mne  a můj budoucí rozvoj opravdu důležitým.

Jak jsem se do tohoto stádia dostal? Vytvořil jsem si systém „škola hrou“. Baví mě, je vždy po ruce a nezdržuje mne. Do Inboxu můžu zapisovat i jednou rukou  v drncající tramvaji, čistit jej a roztřiďovat úkoly lze i ve frontě na banány.

Systém mě donutil zamyslet se sám nad sebou, nad svými plány, přičemž ty co už znal mi neustále připomíná. Taky jsem klidnější a mám čistější hlavu. Nestresuje mě myšlenka, jestli jsem náhodou na něco nezapomněl

Je to dlouhodobý vývoj a člověk nemůže chtít hned vše. Musí si pro sebe najít tu nejjednodušší cestu. A musí tomu opravdu věřit. Bohužel se u svých kolegů a přátel setkávám dost často s poklepáváním na čelo, úsměvy a totálním nepochopením.

Ale já se rozhodl, že jednou z priorit je uvádění GTD do širšího podvědomí právě jim, nepoznamenaným.