Bdít či nebdít?

Toť otázka! Určitě si ji mnozí z nás často klademe v hodinách mezi psem a vlkem, kdy sedíme před svými monitory a zoufale se snažíme po x (x = více než deset) hodinách práce být prudce kreativní, či porozumět příšerné excelové tabulce či složit smysluplný časový harmonogram…

Poroučíme si: “Mysli!” se stejným úspěchem jako poroučíme větru a dešti. Připadáme si líní a neschopní. Když jsem chodila do kurzu tvůrčího psaní, vymlouvali jsme se, že nemáme domácí úkol, protože jsme celý den usilovně pracovali. Pan profesor se zle zamračil a začal vyzývat Jacka Londona, který po čtrnáctihodinové dřině v prádelně sedával v noci na žoku s špinavým prádlem a psal a psal a psal… A to ještě ani neměl jistého vydavatele, netlačil na něj termín, nemusel předvádět prezentaci. Měl jen šílenou touhu. To, že ho později jeho umanutost (nejen ta) přivedla k alkoholu, už nezdůrazňoval.

Oči neslouží a hlava třeští. Úkol bobtná před očima a čímdál víc se zdá být neuchopitelný. Čas běží. Vaříme si další, silnější kafe, čaj, naléváme si RedBull. Na některých vysokých managerských postech někteří dokonce sahají po kokainu. Vydrží tři dny čerství, zadané, z časového hlediska nesplnitelné, úkoly plní, prezentace jsou svěží jako oni sami. V některých společnostech se o sobě dohadují, jak je možná taková výkonnost a všichni modří vědí, ale mlčí. Jestli někomu takovýhle styl života přináší uspokojení, je to jeho věc, ale patrně není příliš šťastné, brát si je jako příklad.

Vrátíme-li se před běžný monitor, do pozdní noční hodiny, kdy už nám hlava skutečně, ale skutečně, nic nebere, máme dvě možnosti.

Buď svému tělu vzdorovat, napínat vůli a snažit se práci dokončit. S tím, že nás to v tuto chvíli bude stát nejméně dvojnásobek úsilí, než kdybychom byli čerství a úspěch, až na svůj výtvor druhý den pohlédneme, není zaručen.

Budu-li mluvit z vlastní zkušenosti, je v tuto chvíli nejlepší jít spát. Nařídit si budík na časnou hodinu a dokončit zadání ráno. Jenže. Svět je naplněn samými “jenže”.

Záleží na tom, jak moc jsme sovy či skřivani a jak silnou vůli máme. Někdy se může stát, že jednoduše nevstaneme v dobu, kterou jsme určili jako dostačující, že všechno v pohodě dokončíme. Vstaneme později, začneme zuřivě pracovat a čas odtikává… Doba, kdy musíme práci dokončit, je teď už jasně stanovena. A blíží se. A blíží se naprosto neúprosně. My dostáváme záchvat zdrcující sebekritiky. “Proč jsem to nedodělal včera!?!? Proč jsem nevstal dřív? Stačila by půlhodina!! Proč jsem nezačal předevčírem, kdy jsem si to napsal do úkolů?? Proč to vždycky musím nechat dojít tak daleko? (Na naši omluvu: trocha adrenalinu povzbuzuje organismus k excelentním výkonům.)

Já to nestihnu…”

A hlava klesá na klávesnici, na monitoru se objevuje nnnnnnnnnnnnnnn …

Nezoufejte, tohle je jenom umělecká nadsázka, ve skutečnosti píšeme bbbbbbbbbbb.

Příště si už určitě práci zorganizujeme a naučíme se odhadovat svoje síly a začneme včas. K tomu nám David Allen a mnozí další, včetně milého serveru Mitvsehotovo, dopomáhej.

A když ne příště, tak přespříště už určitě. A když ne …