Připoj se ke komunitě!

Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Odeslat


Základna osobního růstu

Odkládám tvůrčí práci. Nemůžu si pomoci. Prostě se mi nechce začít.

By on 21. 12. 2009 in Sebeorganizace with Počet komentářů: 1

Na téma „jak se donutit k práci, když se do ní člověku nechce“, jsem psal už několikrát. A vždy to bylo z pohledu jakýchsi praktických tipů, které pomohly rozjet práci na úkolu – a které mohl člověk použít okamžitě. Natáhnout minutku, stanovit si odměny za splněnou práci, rozdrobit úkol na menší, tolik neděsící kousky … Tipů-triků zaznělo podle mě vskutku nemálo.

Když se na ně ale dívám zpětně, tak trochu mám dojem, že jeden, druhý, třetí či čtvrtý postup, ať to vezmu od začátku či od konce, ty všechny řeší můj odkládací problém tak nějak „zvenku“. Jako by vytvořily vnější motivační faktor, něco jako bič otrokáře, který v dávných dobách zajistil, že práce proběhla.

Jenže jak už to bývá u práce s donucení, někdy to prostě nebylo ono. Jako by se mezi posbírané a smotané tabákové listy dostaly i listy z jiných rostlin, které měly s tabákem společné snad jen to, že rostly někde poblíž. Možná měly společné jen to, že jsem se k nim dostal zrovna ve chvíli, kdy dozorce zrovna bičem přemlouval k práci některého z mých souputníků. Nebo jsem zrovna myslel na něco jiného, když jsem je v potu tváře sbíral.

A výsledná směs? Doutník se z toho sice udělat ještě umotat dal, sem tam sice něco trčelo ven, což o to, ale když si ho člověk zapálil…

Kreativní úkoly patří přesně k těm druhům práce, které nesnesou žádnou konkurenci. Vyžadují maximální soustředění – jinak výsledek nestojí za nic. Jenže soustředění není všechno.

Někdy se nejdřív musí začít. Tak, tak, ne nadarmo se říká, že objevit se na bojišti někdy znamená půlku vítězství. A když už jsme u toho dělení, měl bych tu ještě jedno podobné pravidlo. Ty, kteří pracují na tvůrčích úkolech, můžeme rozdělit na dvě skupiny: na ty, kteří se alespoň začnou, a ten zbytek. Sám za sebe můžu prohlásit, že se ze všech sil snažím být v první skupině, a to v obou případech.

Za těch pár let usilovného přemlouvání se jsem přišel na několik „principů“, které, jak se mi zdá, tak trochu přesahují hranici obyčejného tipu jako je natažení minutky.

Nenadávejte si

Nežertuji, myslím to vážně.

Když se člověk pouští do nějaké tvůrčí práce, většinou dává podobu něčemu, co vychází z nás, zevnitř. A protože nám právě tato tvůrčí činnosti pomáhá vyjádřit kousek našeho já, měla by jít od ruky sama od sebe. Když to vztáhnu na sebe: co to je psát? K tomu přece teoreticky stačí kus papíru a tužka.

Podívejte se na psaní (či jinou tvůrčí práci) takhle povrchně a objeví se jeden nemilý efekt: čím méně se vám daří (byť jen začít), tím rychleji ji odpálkujete – a váš vnitřní hlas vám začne práci setsakramentsky ztěžovat.

A tak si ve dnech, kdy nám práce nejde od ruky (a abych byl úplně přesný, i v případech, kdy se nám do ní nechce pustit), říkáme různé věci. Jednou je člověk líný dement, jindy idiot, o něco později se, když tvůrčí prodleva přetrvává, změní v totálního zoufalce nebo neschopného hňupa. (Další výrazy prosím doplňte z vlastní zkušenosti.)

Přitom je to právě tento slovníček, který tak nějak způsobuje, že se nám práce vzdaluje ještě víc, až najednou člověk začne uvažovat nad tím, proč se vlastně do nějaké tvůrčí práce pouštěl, a co si tehdy před lety vůbec myslel, že tím vnitřně získá…

Trochu neproduktivní vývoj, že?

Ale nebojte se, je to ještě horší. Nestačí, že si člověk ze svého sebevědomí dělá ementál. Vnitřní hlas umí daleko víc. Třeba po nějaké době člověku nabídne výmluvu, proč že nemůže pracovat – že si jeho hlava má jít odpočinout, že si má dát panáka či dva – a jen se koukat kolem sebe, jak se jiní lopotí.

Jakkoli to může být podivné, vnitřní hlas změní větičku „Dneska jsem nic nedělal, protože jsem hňup.“ v „Dneska jsem nic nemusel dělat, protože jsem hňup.“

Bohužel, vnitřní demagogie občas pokračuje dál: „Pravda, mohl jsem něco udělat, kdybych se do toho pustil, akorát jsem se do toho nepustil. Ale kdybych se do toho dal…“ A když se na předcházející stanovisko podívám ze sémantického hlediska (čili dotáhnu význam předchozího do absolutního konce), vyjde mi něco jako: Jsem génius s neskutečným potenciálem.

A jejda.

Respektujte práci, do které se pouštíte

Tvůrčí práce, to není jen okamžik, kdy z ničeho něco vzniká. Tvůrčím úkolem toto „nic“ získává význam. Nebo tak nějak urovnává to, co se děje v nás, s tím, co je kolem nás. Tvůrčí úkol – pokud se uchopí za správný konec, tak získává logiku, svůj vnitřní řád.

Vnitřní řád a význam. Dva pilíře, které mohou oddělit kvalitu od klišé. Dva pilíře, které si zaslouží respekt.

Pro ilustraci si dovolím jednoduchý příklad za všechny. Rekreační běžec, který za týden tak tak uběhne svých 40 kilometrů, vidí maraton na jeden zátah jako vysněnou metu – a není těžké pochopit, proč že se do něj nepustí hned – a stejně tak, proč se do něj vůbec pustit chce.

Tvůrčí práce, to jsou naše osobní maratony. A jako takové si zaslouží náš respekt.

Člověk musí pochopit, že na to má – ale jen za předpokladu, že se dostatečně dobře připravil. Když se zanedbá příprava, pečlivé promýšlení, když nenecháme úkol, aby nás vnitřně „prostoupil“ a stal se naší součástí, jak to asi dopadne? Maraton, nebo já? Kdo myslíte, že vyhraje?

(Aby bylo jasno, maraton jsem samozřeumě neuběhl. Ne, že bych se o to nepokusil. Při 17. km nevydržel můj žaludek, při 21. stehna a lýtka. Po půl roce pravidelného běhání, když jsem před tím nikdy nic ani vzdáleně připomínající běh neprovozoval… Tak přesně tomuto říkám nedostatek respektu … )

Pozor na „mozek plazů“

Až kniha Nápady na ubrousku mi dopodrobna vysvětlila jedno malé tajemství lidského mozku. (Abych byl úplně přesný, nebyla to přímo kniha, ale některá z Roamových přednášek, které jsem viděl před tím, než knihu napsal, ale kdo by se dnes pídil po detailech, že?)

Jednu část našeho mozku, která se nezměnila od doby, kdy jsme lovili mamuty, vzývali déšť či čmárali po zdech jeskyní, tvoří mozkový kmen, někdy označovaný jako „mozek plazů“.

Je to část mozku, kterou máme evolučně společnou s veškerou to plazivou či obojživelnou havětí. V evoluci lidského rodu sehrála podstatnou úlohu: starala se – a vlastně se stále ještě stará – o naše přežití.

„Mozek plazů“ v případě ohrožení aktivuje lidský (a samozřejmě také plazí) smysl pro přežití a vysílá do svalové soustavy impuls „uteč nebo bojuj“. No a, kde je problém?

Problém je v tom, že tento mozek nevidí rozdíl mezi rozzuřeným medvědem (či partičkou zfetovaných pobudů o půlnoci v prázdném parku) a prázdnou stránkou na monitoru. Nebo plátnem. Nebo prázdnou tabulkou, kde by měla být rozvaha projektu. Jediné, co vnímá, je to že se necítíte ve své kůži. Že jste pod tlakem.

Výsledná interpretace „mozku plazů“? Jste ve stresu, protože něco ohrožuje váš život. A proto tento mozek rozhoduje na základě stejného algoritmu. Hrozba? Ano. Malá? Bojuj! Velká? Uteč!

Prázdná obrazovka není malá hrozba, zejména v okamžiku, kdy si člověk uvědomí, že měla být plná už před týdnem. Když si ji dále mozek spojí s tím, že se blíží Vánoce a klient že tuto práci dávno potřeboval, máme tu malou noční můru. A pokračovat směrem k „nedodané práci“„nesplněnému slibu“ – „nemožnosti vystavit fakturu“ – „prázdnému účtu“ / „špatným referencím“ – a „ohroženým dalším zakázkám“ už raději nebudu.

Mozek plazů se zkrátka postará o to, aby se z obyčejného „Jdu si zaběhat“ stal maraton, a z maratonu „ultra maraton“, do kterého se chce jen opravdovým šílencům. A z jednoho článku je najednou román, z grafického návrhu webových stránek strop Sixtinské kaple, z jednoduchého .php skriptu celý redakční systém, z kalkulace jednoho projektu státní rozpočet (toho času v troskách).

Jak asi zareaguje takový hádek, když uslyší podobný dupot? Pokud to není některý z těch několika skutečně „agresivních“ druhů (na které zas tak často nenarazíte), bude se klidit z cesty.

A jak zareaguje náš „plazí mozek“, když před ním zadupe pocit, že se nám do něčeho nechce? Řekne něco ve stylu

Hej, stůj. Co kdybys šel raději nakoupit? Nebo umýt nádobí? Nebo si uklidil stůl? Tak za sebou aspoň něco uvidíš – a hlavně, hlavně to nebude bolet.

Tvůrčí práce po ránu…

Ač si člověk stanoví nejdůležitější úkoly, které musí následující den udělat, tento samotný akt nemusí ještě znamenat zaručený úspěch. Důvodů proč zaznělo výše (a také dříve) hned několik, a tak nezbývá než dodat nějakou tu praktickou radu na závěr.

Když se člověku soukolí motivačního strojku zadrhne, ještě není vše ztraceno. Sednete-li po ránu ke svému nejdůležitějšímu úkolu – a zjistíte, že skládání sponek v šuplíku či zalévání botanické zahrady ve vedlejším pokoji by bylo milejší, stále ještě máte dvě možnosti.

Buď necháte svůj mozek plazů, aby vám navykládal něco ve smyslu, že ta práce stejně nestojí za to, protože jste geniální, ona že vašeho potenciálu zdaleka nedosahuje, a proto je lepší jít vyplevelit květináče orchidejí.

Nebo se rozhodnete postavit se na startovní čáru a pustíte se úkolu – s tím, že sebe sama přesvědčíte, jak je úkol zajímavý, že je to výzva rovna maratonu, na který jste se perfektně připravili – a že toho medvěda dneska prostě dáte.

Přesvědčit se v okamžiku, kdy se člověku nijak moc (anebo vůbec) nechce, dá trochu práce. Vzhledem k tomu, že hlavní část mé „tvůrčí“ práce spočívá (ať už jsou to články, semináře nebo vyučovací hodiny) především v „psaní“, dovolím si luxus na chvíli se zastavit a nechám mozek, aby se z onoho neproduktivního pocitu vypsal.

K tomu se výborně hodí postup označovaný jako volné psaní, kdy člověk prostě píše, cokoliv mu přijde na mysl. Jedno z pravidel této metody říká „psát nějakou určenou dobu“, třeba 5 minut.

Pravidla jsou pravidla. Nějakou dobu to fungovalo, leč stalo se to, že to fungovat přestalo – a jako všechno, i tento postup chtěl nějaký upgrade. Od jisté doby si už nenastavuji minutku. Spíš než časový limit si dávám limit množstevní. Dejme tomu 3-4 stránky v mém „deníku“.

Tři stránky absolutně čehokoliv. Slov, vět, souvislých odstavců, šipek či jednoduchých obrázků. Nápadů, zapomenutých úkolů – prostě všeho, co by mohlo následující práci zbrzdit. A ejhle, ono to funguje.

Myšlení se tak nějak zastaví – a když se potom přesvědčíte (což pokud jste zvyklí sbírat a třídit záležitosti, není vůbec nic těžkého), že se nic z těchto nápadů a veledůležitých informací neztratí, o „mozek plazů“ je postaráno. Zjisti totiž, že nebezpečí nehrozí, vždyť přece můžete dělat (=psát), co vás napadne, a dá nějakou dobu pokoj.

Sám za sebe můžu potvrdit. Něco na tom je, vysypat všechno z hlavy dřív, než bude pozdě. Dřív než vám hlava stihne namluvit, že svět kolem vás je daleko důležitější, než to, co jde z vás – a že všechno, co potřebujete, už existuje, a že není nutné tvořit nic nového. A kdyby to náhodou potřeba bylo, je to přece jen nějaká přízemní záležitost, o kterou se může postarat někdo jiný. Vy přece máte na víc. A proto je lepší nedělat raději nic.

Štítky:

Připoj se ke komunitě Mít vše hotovo!

Stačí nám poslat tvou e-mailovou adresu. Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Přidej komentář k příspěvku

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nahoru