Žít v souladu s principy aneb Nad knihou 7 návyků skutečně efektivních lidí

Udělat „výtah“ z knihy Stephena R. Coveyho 7 návyků skutečně efektivních lidí sebou zákonitě nese mnohá zjednodušení a oslabený dopad jednotlivých myšlenek. Dokonce některé z vás může demotivovat a způsobit, že si knihu nepřečtete. Berte tedy tento text opravdu jen jako souhrnný výpis toho základního, s čím se na stránkách popsaných mezinárodně uznávaným odborníkem na vedení lidí, učitelem a konzultantem Coveyem potkáte.

Ačkoliv se nakladatelství Management Press orientuje především na cílovou skupinu podnikatelů a manažerů firem, dílo Stephena Coveyho by (s jistou dávkou nadsázky) mohlo/mělo pobývat v knihovničce každého z nás. Dokonce i pro ty, kteří se osypávají při vyslovení sousloví time management, je kniha určena. A co mě vede k tomu, abych tvrdil, že by 7 návyků měl mít doma každý?

 

Žít v souladu s principy.

Zatímco David Allen se nás snaží naučit žít s metodou efektivní správy svého času a projektů (a je tedy v silném sepjetí právě s time managementem), Stephen R. Covey klade důraz na převýchovu nás jakožto lidských bytostí.

Se svými návyky „útočí“ na základ našeho způsobu vnímání sebe sama (ve vztahu k okolí). Neklade otázky, co mohu udělat, abych se měl lépe,  ale co mohu udělat, abych žil lépe. Asi si vzpomeneme na Drdův Vyšší princip, když neustále od Coveyho slyšíme, že veškeré naše konání by mělo být v souladu s principy, které jsou neměnné – svým způsobem abstraktní, stojí někde nad námi všemi. A byť Covey nezastírá svoji víru, rozhodně nelze jeho filozofii, přesněji víru v /  respekt k principům, odepisovat jen proto, že se třeba k žádnému Bohu nemodlíme.

A co tedy žít v souladu s principy znamená? Při každém svém kroku mít na mysli, že by měl být vykonán tak, aby se nestavěl do opozice s mravním jednáním. Aby nevykazoval ani náznak nezákonné činnosti, aby nezaváněl pachem špatných lidských vlastností, jako třeba pýcha, nenávist, mamon. Pokud u nás funguje svědomí, určitě poznáme, kdy začneme jednat v rozporu s principy.

Jak efektivní?

Důvodem, proč Covey v názvu své práce zmiňuje skutečně efektivní lidi, není touha ovládnout svůj čas, rozpracovat projekty tak, aby jejich realizace byla co nejproduktivnější a zbyl nám čas na jinou práci. Covey v žádném případě nemá potřebu, naopak před tím varuje, abychom se stali otroky tikajících hodin. Vyhradit si v rámci dne například hodinu na rozhovor s dcerou, s níž potřebujete vyřešit její trápení z rozchodu s partnerem, jde do přímého rozporu s tím, co pro náš život představuje základní pilíře. Jedním z nich je rodina, v širším měřítku mezilidské vztahy.

Mnoho lidí si spojuje pojem efektivita pouze s time managementem, cítí pod ním tlak stránek diáře, všudypřítomné varovné signály blížících se termínů. Covey efektivitu neomezuje na to, jak se těchto tlaků zbavit (přinejmenším je omezit), jak svůj čas ovládnout. Proto se  jeho kniha tolik neobrací na manažery, na ty skutečně vytížené lidi, co telefonují i při večerní hygieně. Efektivní se v jeho případě rovná kvalitní. Je-li někdo skutečně efektivní člověk, znamená to, že si uvědomuje základní hodnoty své existence. Vnímá priority svého bytí a snaží se tomu skutečně důležitému dát maximální prostor. To, že při tom využije i nějakých time managementových metod (ať už rad Coveyho, Allena či třeba Babauty) je jen doplňek, nástroj, který mu může dopomoci.

Efektivně žít ale podle Coveyho nemůžeme, aniž bychom ve svém času nevěnovali místo pro vytváření hodnot – ať už pro sebe (např. v rovinách jako zdraví, spiritualita, mentální rozvoj) nebo pro druhé (na tuto myšlenku navazuje kniha 8. návyk – Od efektivitnosti  k dokonalosti).

Jak ale docílit, abychom byli efektivní?

SOUKROMÉ VÍTĚZSTVÍ

Podle obrázku, základním zobrazením cesty k efektivnosti, můžeme nejprve hovořit o tryptichu závislost – nezávislost – vzájemnost. Nemá cenu hned začít hovořit o komunikaci a předávání hodnot mezi námi a okolím, dokud nebudeme „vypořádaní“ sami ze sebou. Je to, jako kdybyste chtěli po duševně rozvyklaném člověku, aby sloužil jako psychologický poradce, popřípadě osobě, která nevydrží v manželství ani rok a má za sebou už pět rozvodů, aby působila v manželské poradně.

Vašeho vnitřního „osvobození“, soukromého vítězství, docílíte, naučíte-li se žít se třemi prvními návyky. Základním předpokladem, a tedy prvním návykem, je být proaktivní. Zapomeňte na to, že by vaše jednání bylo determinováno okolím tak, abyste neměli právo volby. Mezi podnětem a odezvou na něj je totiž vždy prostor na svobodu zvolit si způsob reakce. Už po přečtení této kapitoly, budu-li osobní, jsem byl vděčný za Coveyho knihu. Uvědomil jsem si totiž, jak často jsem hledal výmluvy směrované k okolí – nestihl jsem udělat práci proto, že jsem na to neměl podmínky, jsem nešikovný na to, protože to mám v genech apod. Zapomeňte na věty typu: Kdybych měl vysokolšké vzdělání… Kdybych na sebe mohl mít více času… Kdyby byly mé děti poslušnější… Stejně tak slovo musím nepatří do našeho slovníku: Nemůžu jít do školy, musím jít na trénink. (Opravdu musím, nebo je to prostě má volba?)
Proaktivita není pouze o aktivním zapojení svých schopností a sil do života, ale o přijmutí plné odpovědnosti za vše, co děláme, jací jsme.

V druhém návyku nás Covey nabádá, abychom začali s myšlenkou na konec. Ač to zní morbidně, opravdu si zkuste představit, že jste na svém pohřbu a máte možnost předložit vlastně napsanou řeč – například pro otce (o tom, jaký jste byl syn), pro kolegu (o tom, jaký jste byl pracovním partnerem), pro ženu (o tom, jaký jste byl manžel), pro dceru (o tom, jaký jste byl otec)… Co byste chtěli, aby o vás vaši blízcí říkali?

Začínat s myšlenkou na konec nemusíme vždy nutně s představami na naši rakev, jde o přístup, kdy se snažíme u dílčích kroků vždy dohlédnout dál. Brát v potaz širší kontext, domýšlet, kam může krok vést a – především – zda je v souladu s principy a tím, co si od života představujeme. Myšlenka na konec vychází z principu, že všechno vzniká dvakrát. Nejprve mentálně, potom fyzicky. Také si nejdříve představíme a náplánujeme stavbu domu, než položíme první cihlu. Stejně tak by to mělo být i v tom, co chceme uskutečnit se sebou samým. Posloužit nám k tomu může sepsání vlastního osobního poslání. To Covey připodobňuje k ústavě státu, tedy dokumentu, jenž zastřešuje veškeré právo a principy státu. Všechny zákony, v našem případě tedy kroky/jednání, nesmějí být v rozporu s ústavou, musejí být s jejími principy v souladu.

Osobní poslání může být o několika málo slovech, může jít o mnohastránkový dokument. Může jít o body, nebo souvsle formulovaný text. Jeho duchem by ale mělo být to, čeho se chceme ve svém životě držet, čeho v životě dosáhnout. Půjde nám o nabytí materiálních statků, stoupání po kariérním schodišti nebo dáme v osobním poslání přednost morálním principům a tomu, že se nechceme zpronevěřit svému svědomí, hodláme být dobrým manželem a  otcem?

V jistých ohledech o něčem obdobném, ale bez důrazu na morálku, hovoří i David Allen při svých vzletových dráhách, kdy ta nejvyšší už operuje s našimi životními cíly. U Coveyho nejde ale přímo o cíle jako takové, ale, jak jsem již zdůraznil, o jakési zastřešení principy, ústavu.

S myšlenkou na konec si ale můžeme pomáhat i při menších projektech. Praktické se to ukáže být tehdy, když při promýšlení, zda budeme dělat tu či onu práci, vezmeme v potaz, zda odpovídá tomu, co si od svého života představujeme. Zda nás dokáže nějak obohatit.

Covey druhému návyku věnuje dostatečný prostor na to, abyste zjistili, že se pod myšlenkou na konec skrývá mnoho významů a ukazatelů, jakou cestou se vydat.

Po „zvládnutí“ prvních dvou návyků už máte blízko k osamostatnění od závislosti, nabytí vnitřní svobody a už už pokukujete po komunikaci s okolím, po vzájemnosti. K tomu, abyste ale mohli žít kvalitně, nelze se vzdát možnosti, jak si uspořádat i svoji práci, jak si plánovat čas. Třetí návyk to nejdůležitější dávejte na první místo má ze všech ostatních návyků nejblíže k problematice time managementu a je mu věnována i speciální (stejnojmenná) publikace.

Určitě jste se mnozí již setkali se slavnými Coveyho kvadranty. Rozčlenění na činnosti v grafu (ne)naléhavé-(ne)důležité jednoduše demonstruje, v čem bývá nejvyšší ztráta času a nejvyšší úbytek našeho potenciálu. Osudnými se totiž pro nás stávají věci naléhavé (a ty jsou občas důležité, často nedůležité). Jim věnujeme primární pozornost. Je upřednostňujeme před tím, co se nám jako naléhavé nejeví. Bohužel pravdou je, že potlačované bývají nejčastěji sice nenaléhavé, zato důležité věci. Ty se pojí s našim osobním růstem (může jít například o četbu, sebevzdělávání apod.), ale protože u nich není přísně stanoven termín dokončení, protože nemají zcela jasné obrysy (jako třeba to, že musíme okopírovat šéfovi 325 stran textu), máme tendenci je odkládat.
Dopadá to tak, že se po vyčerpání z naléhavých činností uchylujeme k nenaléhavým a nedůležitým (např. tupé zírání na televizi).

Problematice této kapitoly (a tedy i jiné Coveyho knize)  bych rád věnoval speciální článek, proto nyní už jen stručně.
Třetí návyk nemá tolik společného s morálkou, mravními principy, zato nám může dopomoci se odstřihnout, nebo eliminovat, zbytečnosti v našem životě. Má nám dát prostor k seberozvoji a k tomu, abych měli čas na druhé.

VEŘEJNÉ VÍTĚZSTVÍ

Až tehdy, jsme-li skutečně nezávislí, vnitřně svobodní a uvědomujeme si, čeho chceme dosáhnout, po jaké cestě jít a že se chceme řídit principy, jsme otevřeni i efektivní mezilidské komunikaci.

Ve čtvrtém návyku se dovídáme, že při komunikaci, a to i při vyjednávání, bychom se měli vždy snažit myslet a postupovat systémem výhra-výhra. Určitě nejsem sám, kdo si myslel, že před námi stojí při vyjednávání většinou pouze možnost, že buď vyhrajeme my, nebo náš „nepřítel“. Není ani zdravý postup, kdy se úmyslně vzdáváme možnosti zvítězit. Covey ale tvrdí, že vyhrát mohou obě strany. Kapitola operuje především s možnostmi jak vést dialog a dohody, aby se výhry-výhry docílilo. Popravdě, při tomto návyku už jde „do tuhého“, pohybujeme se přeci jen v teoretičtější rovině a při praxi se nám tento návyk uskutečňuje ještě mnohem obtížněji než tomu bylo u návyků předcházejících. Musíme vládnout nejen odpovídajícím charakterem, ale také odvahou, abychom dokázali k dohodě výhra-výhra dospět.

Nedílnou součástí vztahu s okolím je návyk číslo pět založen na principech empatické komunikace. Vzhledem k tomu, že máme ve zvyku hovořit buďto o sobě a nebo při posloucháních druhých neustále „prodávat“ svoji osobu a zkušenosti, Covey nás učím tomu, nejdříve se snažit pochopit, potom být pochopeni. Měli bychom se vyvarovat dělat kvapné soudy bez pečlivé diagnózy. Schopnost druhé vnímat a pochopit představuje sice obtížný, ale zásadní krok k fungujícímu mezilidskému soužití. Opět budu osobní a přiznám na sebe, že ačkoliv se snažím být trpělivým a vnímavým posluchačem, neustále zapojuju do dialogu svoji osobu, to, kterak jsem se s daným problémem setkal/vypořádal já, odkláním pozornost od duše toho, kdo se mi svěřuje. Jak pak lze druhému pomoci, poradit, když diagnóza jeho starostí je „oplácaná“ mými vlastními výroky a schází jí porozumnění osoby, k níž má pomoct směřovat?

K veřejnému vítězství je cesta dlouhá. Být schopen nemyslet výhradně na svůj prospěch a přetransformovat své vnímání, že při „soupeření“ nemohou být dva vítězové, doplněno o citlivé vnímání a chápání druhých… A do třetice tu máme ještě šestý návyk – vytváření synergie. Harmonické komunikaci, vzájemnému sladění a otevření mysli a srdce novým možnostem, novým volbám. 1+1=3, i tak lze synergii pojmenovat. Výsledný celek je větší než součet složek. Když jsme otevřeni a schopni tvůrčím způsobem a efektivně jednat s lidmi a spolupracovat s nimi, může být výsledek mnohonásobně kvalitnější, než by se pragmatikovi zdálo.

Šestý návyk je užitečný pro nás všechny, neboť všichni se setkáváme s lidmi, pohybujeme se v prostředí, kde komunikace a vzájemná spolupráce je takřka nutností. Může jít o školu, může jít o firmu, ale také o rodinu.

OBNOVA SIL

Sedmý návyk nestojí v hierarchické stupnici mezi šesti předcházejícími, můžeme s ním začít od samého počátku. Je zdánlivě na všech ostatních nezávislý, na straně druhé s nimi pevně souvisí.

Jde o tzv. ostření pily. Stejně jako obyčejná pila, používáme-li ji často, se časem otupí, nelze předpokládat, že například po vystudování školy si s nabytými vědomostmi vystačíme ve svém oboru až do důchodu. A to, že jsme byli v kondici v osmnáctém roce, neznamená, že se stejně tak dobře budeme cítit (a vypadat) i o dvacet let později.
Ostřit pilu bychom měli každý týden, vlastně kažý den. Myslet na obnovu svých sil – ve všech čtyřech základních rovinách – mentální, duchovní, fyzické i emoční/sociální. Starat se o ně, nebát se je rozvíjet a obohacovat. Stojí nás to bezpochyby i odříkání (zvláště ve fyzické rovině) a vůle, bez naostřené pily se však těžko budeme popasovávat s ostatními návyky a vůbec s tím, co si pro nás život připraví.

Změnit svůj život?

Přiznám se, že jsem byl při prvních setkáních s knihou 7 návyků skutečně efektivních lidí velmi skeptický. Toho času jsem se ještě o problematiku time managementu tolik nezajímal a už vůbec ne o osobní rozvoj a efektivitu. Kniha se tváří jako příručka, která vám zaručeně změní život k lepšímu. Vypadá to, jako byste díky ní měli zadarmo a bez námahy dostat všechny krásy světa přímo do dlaní, ale nenechte se zmást.

Po pečlivém pročtení knihy zjistíte, že vám kniha nezaručuje nic, resp. nic, pokud do toho, co se v ní píše, nevložíte maximum sebe, svých schopností, sil a vůle. Nedostanete nic gratis, každý návyk, jak brzy zjistíte, toho spoustu vyžaduje a je těžké, než si naučíte s ním žít bok po boku.

Ale na druhou stranu – a teď budu optimističtější – docílení efektivity, o níž píše Stephen R. Covey, nemusí být tak obtížné, pokud se od počátku otevřete. Svoji mysl a srdce. Pokud vám to zní pateticky, hledejte jinou knihu – takovou, která vám bohatství a spokojený rodinný život nabídne jen tak. Zde opravdu bez otevřené mysli a srdce neuděláte ani jeden krok. Žít efektivně – kvalitně totiž vyžaduje, abyste sebe vnímali jako bytost, která se z nějakého důvodu narodila a má možnosti, které může rozvíjet a využít je k tomu, aby byla šťastná a bylo šťastné i okolí. A abyste vnímali sebe jako součást společnosti, s níž je potřeba jednat slušně a spolupracovat. A abyste se nikdy nezpronevěřili principům.

Štítky: zdroje