Připoj se ke komunitě!

Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Odeslat


Základna osobního růstu

„Dneska mi to vážně nejde“ aneb kreativní blok v praxi

By on 19. 10. 2009 in Rozvoj with komentáře 3

Zeptejte se kohokoli, kdo pracuje v některé z kreativních profesí, a odpoví vám stejně: „Samozřejmě, že vím, co to je. A jestli se mi to stalo? No jistě.“ Každý „tvořivec“ zažil na vlastní kůži tvůrčí blok.

Nejste v tom sami. Víme, co znamená sedět před prázdnou stránkou v počítači. Víme, jaké to je hledět na prázdné plátno, zatímco vám na paletě zasychají barvy. Víme, jaké to je, dívat se do hledáčku fotoaparátku na dokonalé scenérie – a do počítače potom stahovat jen kvalitní kýče. Víme, jaké to je, když udeří termín dodání a kdy člověk může klientovi zazipovat jen prázdnou složku Projekt XY. „Kreativní blok“ je věc zcela normální. Vždyť naše práce není „jen“ práce. V naší „práci“ se talent snoubí s vášní – a jedině jejich spojení dá vzniknout kvalitnímu výsledku.

Práce může být vaším koníčkem. Můžete se třeba živit tím, co vás baví, můžete ráno vstávat a nadšeně se pouštět do práce, což o to. Když člověk dělá tvůrčí práci víceméně denně, chrlí jeden nápad za druhým a obratem je realizuje, když dělá to, co jej v očích kolegů či klientů baví, ostatním se začne zdát, že žije svůj sen. Nenechejte se mýlit. Na okolí podivně zapůsobí okamžik, kdy se zničehonic dostaví frustrace a tvůrčí blok. Odkud se jen vzal? Vždyť všechno fungovalo tak skvěle?

Fungovalo. Jenže do okamžiku, než si člověk uvědomil, že jej tlačí byť „koníčkové“, ale přece jen skutečně „pracovní“ záležitosti. Každý z nás, kdo máme to štěstí, že nás živí náš koníček, v sobě hluboko ukrýváme ještě jednu hladinu tužeb. Skvělý grafik sní o namalování obrazu. Reklamní textař touží po tom, aby napsal skutečné literární dílo. Projektový manažer sní o tom, že se mu podaří sehnat zdroje a natočit vlastní CD. Učitel, který si tvoří své vlastní materiály, v skrytu duše touží po vlastní učebnici.

Odškrtáváte jeden úkol za druhým a na nejskrytější soukromé záležitosti se najednou místa nedostává. Začnete tlačit na pilu, z nedostatku času, chuti, nálady (doplňte podle vlastního uvážení) svou touhu potlačujete a potom najednou dojde dech.

V čem spočívá „tvůrčí“ řešení?

Tvůrčí, tedy neotřelá řešení mají jednu nepříjemnou vlastnost. V principu se „klasické“ řešení od toho, které ostatní považují za „tvůrčí“, liší v jediném: zatímco klasické řešení sleduje určitou „linii“, tvůrčí řešení vychází z tvůrčího skoku.

Z běžného stylu myšlení člověk uskočí do neznáma, rozhlédne se a zkusí najít cestu zpět. Pokud cestu najde (jinými slovy, ukáže-li se netradiční řešení jako funkční), stává se z kreativního „skoku“ součást běžného myšlení (a běžný firemní postup).

Prosté. Tak kde je háček?

Obrázek nezachycuje jednu maličkost. Čím více tvůrčích řešení člověk přináší (nebo ze sebe vydává), tím širší se stává proud jeho „myšlení“. Myšlení samotné to nijak nepostihne, každý jsme rádi, když nám to „pálí“ a s co nejmenší námahou. Potíž však nastává s novými tvůrčími záblesky.
Proud původního myšlení se rozšířil. Vyjdeme-li z této jednoduché analogie, potom nové nápady musí přicházet z oblastí vzdálenějších původnímu myšlení. Z oblastí, kam se v okamžiku, kdy nám všechno funguje, nemáme čas (a přiznejme to, ani chuť) podívat.

Kulička odkládání tajných přání se postupně nabaluje, jeden sem, druhý támhle, a pěkně uplácat. Jednoho krásného dne otočíte kohoutkem a… z troubelky inspirace neukápne ani kapka. A z malého problému se stane průšvih olbřímých rozměrů. Blok totiž nepostihne jen tajná přání (a vysněné projekty), jako správný inspirožrout se pustí i do „pracovních“ oblastí a na burnout je zaděláno.

Udělejte si čas

Nepatřím k příliš velkým snílkům. Vždycky mě zajímala především praktická řešení a konkrétní výsledky. Nic jiného vlastně ani účty nezaplatí.

Troufám si ovšem tvrdit jedno: někdy je prostě potřeba udělat si čas na projekty, do kterých jste se vždycky chtěli pustit (nebo je chtěli dokončit). V každodenním shonu není vůbec jednoduché urvat si ždibíček času na vysněnou práci. Každodenní úkoly se tlačí zprava zleva a místo kreativního toku se člověk často spíš točí jako káča – a z hlediska rozvoje vlastní tvořivosti vlastně úplně přesně jako káča, víceméně na místě. Tak například grafik, ten se může třeba celý den pustit do kreslení, než aby od rána do večera chrlil jednu webovou stránku za druhou. Každý máme své přání, a hlad po nich se čas od času musí nasytit.

Porozhlédněte se po inspiraci.

Když už se blok dostavil (nebo prostě jen nemáte čas na své vlastní projekty), většina lidí řeší krizi tím, se aspoň inspiruje jinde. Inspiraci najdete všude.

V mém případě pomáhá změnit prostředí: buď se vydat na „kreativní“ procházku nebo aspoň chvíli sportu. Stačí půlhodina či hodina fyzické námahy a mozkové závity se dusí kyslíkem.

Když se mi psaní nedaří, pustím si živější klasickou hudbu. Nebo se podívám na nějaké zajímavé abstraktní obrazy a zkouším vytvořit nová jména. Nebo se podívám v RSS čtečce do složky design na nové příspěvky či prolistuji nějakou zajímavou knihou. Člověk se může rozhodnou různě. Každopádně vždy pomáhá jedno: musíte se dívat mimo oblast, v níž se blok objevil.

Vyhraďte si den

V poslední době čím dál více uvažuji nad tím, že si pro své tvůrčí „sny“ vyhradím jeden celý den v týdnu. Jeden den z hlediska sedmidenního programu se nemusí zdát jako příliš velká časová investice. (Přesněji řečeno, jeden celý den po splnění všech „nezbytných“ povinností.)

Vzhledem k tomu, že se akutní či možné projekty ovšem sypou zprava zleva (v týdnu většinou pracovního, o víkendech potom soukromého charakteru), nemám ani ten den zaručen. A myslím, že jsme na tom všichni víceméně stejně.

Jeden celý pracovní den na vlastní sen. To zas není až tak moc, když člověk zváží všechna pro a proti. Kromě dobrého pocitu i možnost „odblokování“ možná i částečně eliminujete budoucí problémy. Celkem důležité závažíčko na vahách tvůrčí existence. Nemyslíte?

Změňte prostředí.

Někdy se vyplatí sbalit laptop nebo tužku a blok a jít si sednout někam jinam. Do knihovny nebo kavárny, kam pravidelně chodí třeba Jon Favreau, šéf autorů projevů Baraka Obamy. Nebo ke spolubydlícímu, který zrovna odešel do práce a uvolnil vám pokoj.

Dejte si také pozor na vlastní „citlivost“ ke změnám prostředí. Pracovní tempo i motivaci ovlivní ledasco. Osobně třeba nemohu pracovat v kavárně, která stojí hned vedle mé školy. V myšlení mi prostě vadí cigaretový kouř. Jiným lidem může vadit ruch z dopravy, nebo už jen třeba rušný stolek blízko baru.

Tragédie na první pohled nastane, když pro svůj „kreativní“ sen zvolíte špatné prostředí. Celý den (půlden, hodina či dvě) snažení a výsledek: nikde. Neházejte proto flintu do žita a příště zvolte jinak.

Změňte atmosféru.

Pro odblokování člověk nemusí chodit daleko. Zrovna teď sedím ve sborovně, nejrušnějším místě naší budovy. Kolegyně v pravém rohu právě ošetřuje jednoho páťáka, který si při nějakých blbostech o přestávce narazil pravou ruku.

Duchem ovšem přítomen nejsem. Do uší mi doznívají poslední tóny Larga z Dvořákovy IX. symfonie a postupně přecházejí v divočejší Molto vivace. Ťuky, ťuk? Nejsme doma.

Na někoho může zapůsobit, když si vyměníte obrazy v pracovně. Jindy pomůže nově vymalovat.  Nebo přeskládat nábytek. Ve volném čase jsem ve škole zkoušel začít používat k promýšlení projektu bílou tabuli (a myslet ve stoje). Světe div se, fungovalo to. (Tabuli pak stačí vyfotit do telefonu či normálním aparátem, o myšlenky nepřijdete.)

Nebojte se neúspěchu.

Základní zásada mých hodin angličtiny zní: Take a risk! Prostě se nebát a říct nahlas řešení. I nějakou blbost. Zkoušet – znovu a znovu.

Divili byste se, jak nízko nastavenou hranici „chybové tolerance“ mají současní puberťáci. Než by řekli něco špatně, mlčí. Vzhledem k tomu, že mám srovnání z výuky dospělých, můžu zodpovědně prohlásit: jsou na tom úplně stejně. Kam se poděla dětská hravost a koumáctví?

Když s žáky (malými či velkými) rozebírám, proč se bojí dělat chyby, vždy mluvím o malém trpaslíkovi v hlavě, který člověku neustále mluví do života. Opravuje ho. Hlídá ho. Pomáhá mu ze všech sil, aby v kruhu kolegů – spolupracovníků – spolužáků nepůsobil divně. Jinými slovy, dělá všechno proto, aby člověk nic nezkazil.

A přesně tento přístup zaručuje, že v kreativních projektech člověk nejčastěji selže. Vlastně se do nich ani nepustí, protože jej trpaslík neustále přesvědčuje. Mluví tak moc a tak hlasitě, že se člověk začne divit sám sobě. Nemám skutečně čas, anebo se prostě jen bojím, že moji vysněnou práci odmítnou? Co myslíte, kterou výmluvu trpaslík přeochotně doplní za vás?

Nebojte se neúspěchu. V této souvislosti mě napadá replika ze snového filmu Dálnice 60 Jak hloupá myšlenka, jít za svým snem, že?

Zkuste cokoliv, co by vám pomohlo najít čas a prostor na splnění vlastních přání. Přestěhujte nábytek. Vymalujte pokoj. Přesuňte třeba všechno z jednoho dne v týdnu a vyhraďte jej pro svůj sen. Udělejte to co nejdřív, jinak rozjetý vlak každodenních projektů narazí do lokomotivy, kterou na kolejišti někdo zapomněl. Výpravčí se ze všech sil snažil přesměrovat ji na odstavnou kolej, ona však, mrška šikovná, vědoma si svého významu, na semafor nereagovala. A tak dlouho ji někdo brzdil, až se rozhodla, že to neopatrným a nesoudným nádražákům spočítá. Co myslíte, kdo za nehodu může? Ty „snové“ projekty?

A jak řešíte tvůrčí blok vy?

Štítky:

Připoj se ke komunitě Mít vše hotovo!

Stačí nám poslat tvou e-mailovou adresu. Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Přidej komentář k příspěvku

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nahoru