Připoj se ke komunitě!

Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Odeslat


Základna osobního růstu

Jak jsem vysvětloval [problém] aneb „Nápady na ubrousku“ v praxi

By on 15. 9. 2009 in Rozvoj with Počet komentářů: 4

„Počkej, jak to myslíš, vydávat se za nějaký jiný e-mail?“, zeptaly se mě kolegyně, kterým jsem ukazoval, jak používat naše e-mailové rozhraní.

Po poradě toho měly dost – a bylo mi jasné, že cokoliv jim „jen“ řeknu a na počítači ukážu, z toho si moc nezapamatují. Navíc, naprosto bez urážky – každý nemá schopnost představit si, jak určité věci na počítači fungují. Prostě je to jen běžný uživatel a víc vědět nechce. Takže jsem vzal kus papíru a nakreslil


„Podívejte se, tohle jste vy a tohle je vaše e-mailová schránka na školním serveru,“ odpověděl jsem. „Každý druhý den nebo minimálně dvakrát za týden byste se do něj měly přihlásit a zkontrolovat, jestli vám píše někdo z rodičů. Najdete e-mail, odpovíte a je to.“

Všechny souhlasně přikyvovaly a mně bylo jasné, že se do mailu podívají v průběhu října jednou za čtrnáct dnů a k nule se frekvence přihlašování přiblíží někdy koncem pololetí. Proto jsem obrázek doplnil.

„Pokud byste měly zájem, můžu vám nastavit takzvané přeposílání,“ dodal jsem co nejrychleji. „To znamená, že když vám někdo pošle e-mail na školní mail, automaticky se přepošle a skončí ve schránce, kterou používáte častěji, třeba na Seznamu nebo třeba Quicku.“

Bylo vidět, že je to zaujalo. Nastal čas to trochu zkomplikovat.

„Jenže to přeposílání má jeden háček. Ani Seznam, ani Quick zatím neumí posílat e-mail jako jiný uživatel.“ V očích se objevily otazníky. A tak jsem obrázek zase trochu rozšířil.

„To znamená, že když vám přijde e-mail, třeba od rodiče, skončí ve vaší školní schránce, odkud automaticky přeběhne do vaší seznamové schránky – a vy můžete odpovědět. Problém je v tom, že nebudete odpovídat z adresy školní, ale ze své soukromé. A to by se třeba mně osobně moc nelíbilo.“

Bylo vidět, že jsem nebyl jediný, komu se tahle myšlenka nelíbí. Takže nastal čas situaci trochu zkomplikovat.

„Existují dvě řešení. Jakmile dostanete na svou soukromou adresu e-mail týkající se školy, přihlásíte se do školního e-mailového rozhraní a můžete odpovídat – zpráva vám tam zůstane. To mi přijde sice funkční, ale zdlouhavé.“

„Řešení číslo 2 je jednoduché. Existují služby, například Gmail, LiveHotmail nebo [jak jsem zjistil až po publikování této recenze] i Centrum.cz, které vám umožní nejen všechnu poštu sbírat na jedno místo, ale současně také z jednoho místa odpovídat jako jiné účty. Prostě v adrese e-mailu vyberete z nabídky „Poslat mail z účtu: …“ a je to hotové.

„A v čem je to jiné než loni?,“ zeptala se jedna z kolegyň.

Loni jste všechnu poštu stahovaly tady do toho jednoho počítače ve sborovně. Někdo přišel, všechny e-maily vytiskl a rozdal. Musely jste odpovídat odsud. Takhle můžete odpovídat odkudkoli – z domu, ze školy – a až na to máte čas.“

Každé dítě se narodí jako umělec. Problém je, jak má zůstat umělcem, až jednou … vychodí školu.

Jako dítě jsem si strašně rád kreslil. Do žádné výtvarky jsem nechodil, na Leonarda jsem také neaspiroval – prostě mě bavilo kreslit si. Vzpomínám si, že jsme spolu s bratrem a naším sousedem dokonce pořádali soutěže v kreslení. Už ani nevím, jak to dopadalo, ale doufám, že podobná „úchylka“ jako závody v kreslení dostatečně dokumentují můj zápal pro věc.

A pak přišla školní léta. Dokud se nezačaly obrázky známkovat, šlo to. Potom začalo přituhovat. Témata typu „zátiší s květinami“ mi opravdu neseděla, navíc se dostavila puberta – a s ním úplně jiné typy obrázků. Obaly sešitů a žákovské knížky začaly plnit geometrické tvary.

Na střední jsem, vedle faktu, že vůbec nerozumím chemii, zjistil, kolik 3D hranolů (rozumějte, kolik krychlí, kvádrů, jehlanů a hranolů vybíhajících z jedné základny) dokážu vměstnat na první stranu sešitu, aby bylo pořád ještě poznat, o jaký útvar se jedná. Žel, významný pokus zůstal nedokončen, neoblomná kantorka neměla pro geometrické pokusy pochopení a donutila mě první stranu sešitu vytrhnout. A tak jsem zase nějakou dobu downgradoval své obrázky a znovu kreslil 2D tvary. V chemii jsem při pohledu na profesorku (a na výsledky testů) vlastně kreslil jen jeden, asi vám nemusím říkat, jaký.

Pablo Picasso prohlásil: Každé dítě je umělec. Problém je, jak má zůstat umělcem, až jednou vyroste. Problém nevidím ani tak v dospívání. Problém vidím ve škole. Každopádně za sebe můžu zodpovědně prohlásit, že mi škola kreslení zprotivila.

Minimálně v mém případě se z umělce (dejme tomu), který se podle Pabla Picasa skrývá v každém dítěti, se stal obyčejný hltač stránek literatury rozmanité kvality a úrovně. Co jsem jako dítě dělal každý den, s tím se školní lavice vyrovnaly stejně rychle, jako se Papinův hrnec vyrovná s dobytčetem stáří Metuzaléma. Stejně jako dobytče, dusil jsem se několik let, maso na mě sice bylo uvařené – ale pro praxi naprosto tuhé a nepoživatelné.

Na vysoké mě kreslení ani nenapadlo, to jsem žil úplně jinými tvary. A po škole přišla praxe a s ní jedno velmi nepříjemné probuzení do reality:

Zjistil jsem, že jsem se ve škole učitele vlastně vůbec nenaučil vysvětlovat problémy.

Namítnete: „Na tom se není co učit. To buď člověk umí, nebo neumí. A žádná škola tady nepomůže.“ I bral jsem tuto „pravdu“ za nezvratitelný fakt – stejně jako vy.

Naštěstí jsem „uměl“ vysvětlovat problémy – alespoň žáci mi tvrdili, že na rozdíl od kolegyně, která je učila přede mnou, mému vysvětlení rozumí lépe. (Vzhledem k tomu, že kolegyně odešla pro svoji vrozenou učitelskou nešikovnost, jsem to nevnímal jako pochvalu.)

Netrvalo ovšem dlouho a otevřel se přede mnou úplně jiný svět. Objevil jsem království myšlenkových map, informací strukturovaných do smysluplných trsů a chuchvalců, které doprovázely – světe, div se – jednoduché kresby. A tak se ve mně znovu objevil dřímající obrázkový grafoman. (Jen tak na okraj, myšlenkové mapy obstály ve velmi náročné zkoušce: zkuste přesvědčit puberťáka, že takové větné členy je učivo, bez kterého se neobejde. Mapy pomohly neskutečně.)

Učím na „nenormální“ škole, která svou „nenormální“ učební metodu šíří na další školy. (Nenormálnost metody, zjednodušeně řečeno, spočívá v maximálním zapojení žáků do výuky tím, že se jim předá zodpovědnost za učení a nechají se samostatně SPOLUpracovat se spolužáky – bez výrazného „vedení“ učitele, který funguje v roli poradce a nabízí především pomocnou ruku.) A vzhledem k tomu, že jsme spolu s kolegou vytvořili vlastní (trochu bych se pochválil – jedinečný) způsob uspořádání učiva do „projektů“, stal jsem se apoštolem jedné z variant tzv. daltonského plánu tak trochu i já.

A tak se přišla i nutnost zapracovat na „přednáškovém“ stylu. Nouze naučila Dalibora housti – a stejně jako Dalibor, i Workaholic studiem mnoha a mnoha textů a následným aplikováním různých přístupů do praxe zjistil, že i vysvětlování problémů se dá naučit.

Jak překvapivé a především motivující! I učil se Workaholic tím, že piloval triky použitelné, odmítal tipy nefungující a především stále se studoval další a další materiály, které by mu s přednášením pomohly. I stali se jeho žáci pokusnými králíky, měl bych dodat, ale to by „serióznosti“ textu ani osoby Workaholica moc nepřidalo, a proto raději tuto větu škrtám: I stali se jeho žáci pokusnými králíky…

A tu mu jednou postavil osud do cesty přednášku Dana Roama. Už si vlastně ani nepamatuji, která to byla.  Každopádně musím přiznat, že Roam změnil můj vysvětlovací-přednášecí přístup od základů. A když vyšla anglická verze Roamovy příručky „vizuálního“ myšlení The Back of the Napkin, ocitl se Workaholic v sedmém nebi. Víc už studovat nebylo třeba.

Nápady na ubrousku nejsou totiž knihou ledajakou. Jejich autor, spolupracovník mnoha firem jako jsou Google, e-Bay, WallMart či v poslední době třeba Microsoft, se živí jako „profesionální“ vysvětlovač problémů.

Jinými slovy, pokud máte obrovské množství dat – a nedaří se vám v nich najít jasnou, přehlednou a především pochopitelnou strukturu, Dan Roam je tím, koho potřebujete. A protože Roam nemůže být všude, zkuste jeho bytost nahradit jeho knihou.

Každý umí myslet vizuálně!

Roam přichází k vysvětlování problémů „revolučním“ přístupem – snaží se donutit posluchač používat nejen „běžné“ myšlení, ale jednoduchými obrázky donutit k činnosti i posluchačovu představivost. Na praktických příkladech vysvětluje, proč se hodí použít místo abstraktních, často snadno „uchopitelných“ problémů obrázky – a využít jejich jednoduché hravosti k přesvědčení posluchačů.

Praktický příklad jste viděli: ač se jedná o koncept naprosto … neběžný, vypadalo to, že po třech minutách moje kolegyně vysvětlování pochopily. Nemluvil jsem do prázdna, protože se všechny se shlukly kolem mne, aby lépe viděly, co jsem se jim snažil vysvětlit. Vidět znamená uvěřit – a pokud člověk vidí postupně, znamená to, že problém pochopí.

Dan Roam svoji knihu koncipuje nikoli jen jako „informativní“ text o efektivním způsobu myšlení. Jakmile se člověk do knihy začte (což díky skvělé historce o snídani na palubě British Rail hned v první kapitole nebude trvat dlouho), zjistí, že Roamova kniha nejen vysvětluje, jak problémy pomocí jednoduchých obrázků objasňovat.

Kniha je totiž současně i učebnicí, která ukazuje, jak efektivním způsobem problémy řešit. A jinak než jako bonus nemohu označit poslední věc: Vzhledem k tomu, že ji napsal člověk s obrovskými zkušenostmi z korporátního světa, stávají se Nápady na ubrousku i případovou studií jedné „komplikovanější“ firmy. Jinými slovy, na vlastní oči uvidíte, jak může takové vysvětlování použít (bez příliš velkého namáhání mozku) v praxi.

Tak proč toho nevyužít?

Jako učitel a lektor můžu s naprosto čistým svědomím prohlásit: „Když začnu během vysvětlování nějakého problému skicovat jednoduché obrázky, posluchači najednou na vlastní oči vidí, z čeho se problém skládá, kdy vznikl a jak vypadá řešení, které jim navrhuji.“

A to je podle mě věc, která se může hodit každému – manažerovi, IT pracovníkovi, učiteli – prostě komukoli, kdo musí někdy někomu vysvětlit nějaký problém. Nemyslíte?

Lukáš Bajer

Štítky:

Připoj se ke komunitě Mít vše hotovo!

Stačí nám poslat tvou e-mailovou adresu. Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Počet komentářů: 4

Trackback URL | RSS kanál s komentáři

  1. Martin napsal:

    Atraktivni video si muzete snadno vytvorit ze svych fotografii, obrazku a textu na strance http://www.fotoanimace.com/ Video dokonce bude mit i vytvorenou www stranku a muzete tak jednoduse komunikovat o videu s prateli nebo zakazniky. Prezentace je propojena i se soc. sitemi

Přidej komentář k příspěvku

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nahoru