Připoj se ke komunitě!

Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Odeslat


Základna osobního růstu

Nemůžete pohnout s projektem? Vydejte se na kreativní procházku.

By on 7. 5. 2009 in Rozvoj with Počet komentářů: 1

Plácáte se z místa na místo? Přijde vám, že každý nápad, který se konečně želví rychlostí připlíží, zní jako snůška nesmyslů? A přikyvují i ostatní, protože to snůška nerealizovatelných snů či žvástů opravdu je? Kdyby šlo jen o nesmysly, nevadí. Máme brainstorm a ty na něm přece také musí zaznít. Není nic horšího než začít otázkou: Má někdo nějaký dobrý nápad?

Jenže tady, tady to jsou Lipany. Nesmysl za nesmyslem, a co je ještě horší, od ani jednoho se nedá vůbec odrazit. Začnete nápad rozkládat, jednotlivé dílky převracet, skládat z jiných součástek, zvětšovat či zmenšovat, přece to nějak musí jít. Ale pokaždé se stane to stejné: po chvilce zazní obrovské plop! jako když vaše ratolest hodí kámen do rozbahněné kaluže. Kámen zmizí a výsledek? Veškeré úsilí reprezentují neurčitě hnědé skvrny na právě zakoupených kalhotách.

„Než se trápit nad nepoužitelnými nápady, co to raději zabalit,“ prohlásí odvážně někdo to, co se vám už hodinu a půl honí hlavou. Jenže to nejde. Projekt se odkládal, všichni tak nějak podvědomě cítili, že si na řešení téhle zakázky sáhnete až na samé dno. Klient dýchá obchodníkům na záda, na takové zádrhele není zvyklý, obyčejně dostává po měsíci návrh řešení alespoň v hrubých nárysech. A dokonce včera přece ta nová říkala něco o tom, jak ji v telefonu oznámil. že se bude muset porozhlédnout po někom jiném. Raději nemyslet, bledne šéf.

Raději nemyslet. To je přesně to, co právě potřebujete udělat. A tím nemyslet nemíním zvažovat eventuální konec spolupráce. Taková myšlenka by se na x-tém brainu k obtížnému tématu vůbec neměla objevit. Ne, mám na mysli přestat se dusit v sevřených prostorách špatných a nefunkčních nápadů. Přestat se dusit pohledem na to, co jste za ty dva roky ve firmě viděli milionkrát. Špatně vymalovaný kout vpravo nahoře, uštípnutý roh vedle dveří. Dokonce i ten vláček, který namaloval Petr na hranu stolu, přežil – zatímco Petr, ten se už musel poroučet. Huh, už jsou zase tady, ty černé harpyje!

Změna prostředí je to nejlepší co můžete v podobných případech udělat. A tím nemyslím, abyste každý uchopili si svůj hrníček kávy a přesunuli se o dveře vedle. Nikoliv. Dopijte poslední zbytek studené kávy a prohlaste: „Pauza! Přesně za hodinu zase tady.“ A podle toho, jak začnete hledat peněženku, ostatní pochopí – nastal čas použít nejsilnější kalibr v arzenálu zbraní kreativního myšlení: kreativní procházka.

Kreativní procházku popsal ve své skvělé knize Tinkertoys Michael Michalko, jeden z prvních myslitelů v oblasti cíleného rozvoje kreativity a použití kreativních metod. O co se jedná?
Hlavní myšlenka této kreativní metody se dá shrnout do jedné věty: „Co svědčí tělu, svědčí i mysli.“ Pohyb. Můžete jít rychle, můžete jít pomalu. Můžete se rozhlížet, můžete koukat pod nohy. Jakmile se rozproudí krev, dostaví se i nové nápady.

Jestliže tuto metodu používáte, asi mi dáte zapravdu: dostavivší se nápady jsou veskrze nečekané. Tvůrčí. Praktické. A vůbec s tématem nesouvisí. Pozorujete – a necháte se ovlivnit.

Jak scházíte ze schodů (protože do výtahu se nacpal zbytek týmu), všimnete si, že přes okno už skoro není vidět. Na parkovišti před budovou zrovna vyváží popelnice. Svist! cuknete hlavou, když před oknem prosviští lano, a za okamžik na vás zvenku mávne horolezec, který se pouští do likvidace nánosů prachu. Jedno přání splněno.

Na parkovišti se rychle poplete mezi auty. To by mě zajímalo, kolik škrábanců přibylo Lukášovi na autě, usmějete se zlomyslně. Nu, ne každý se narodil s koly místo nohou. Krok, druhý, překračujete papíry. Pak skok přes kanál, a ještě jeden, a vzpomenete si, jak jste jako dítě proskákal přes dlaždičky celou cestu ze školy. Hlavně nešlápnout na čáru! Záblesk červené přitáhne vaše oči. To je pošlapaná stránka časopisu s fotografií jakési herečky. Odkudsi se vynoří vzpomínka na jeden z jejích prvních filmů. To ještě uměla hrát. Ta scéna – prásk!

Energie pozorování, vzpomínek, dojmů, splněných očekávání a příval kyslíku reprodukuje ve vašem těle nový velký třesk. Všechno se spojí dohromady. Ocitáte se v prostoru, kde neexistuje neřešitelný problém. Jeden nápad se tísní vedle druhého, ze zdí místnosti po kusech odpadávají na zem, jen se shýbnout a sebrat.

Vzrušeně vytrhnete z kapsy diktafon a překotně do něj popisujete, co vidíte před sebou. Kombinujete, rozvíjíte, převracíte, po špetkách jako koření přidáváte další a další detaily. Vstoupíte do prvních dveří – a nová místnost je ještě lepší. Pip! Pip! začne hvízdat telefon. Čas na návrat.

Rozhlédnete se kolem a uvědomíte si, že jste posledních dvacet minut vůbec nevnímali, kudy jdete. Těch pět bloků prosvištíte jako blesk a vyběhnete po schodech. Z výtahové šachty se ozývá vzrušené drmolení – Že by na tom byl Kuba stejně?

Vběhnete do místnosti – nestačíte se divit. Vojta rozvěšuje po zdech jakési kusy plakátů a něco na ně zuřivě čmárá. V koutku se krčí Roman a skládá něco z kelímků na kávu. Zahmouříte oči a uvidíte, že na  nich je cosi napsané. V tom rozrazí dveře Jitka s náručí časopisů.

„Víte, že Kuba visí ve výtahu?“
„Jak visí?“
„To se to zase zaseklo?“
„Dem zase volat?“
„Ne, zavolal mě, ať mu dám pokoj, že drží STOPku a výtah že ještě nějakou dobu nepojede. Nahoře jsem se viděla s Laďkou, prý už tam trčí přes deset minut. A ať prý na něj určitě počkáme, že se prý budeme divit.“

Jak zazní poslední věta, ostatní se na Jitku otočí – a vám je jasné, že Kuba nebude jediný, kdo přijde s něčím novým.

Přesně takovou sílu má kreativní procházka. Jako uran v atomově bombě iniciuje jen malý kousek lithia, i tady stačí malé střípky. Vytvoří se obrovské množství energie a tlaková vlna zboří nefunkční představy a modely. A stejně jako bojový plyn se dostane úplně všude, otevře již zapomenuté komnaty a komůrky a vynese na světlo jejich obsah. A z toho všeho vytvoří naprosto nečekaná řešení.

Kreativní procházka je opravdu jedním z nejmocnějších a nestrašlivějších nástrojů kreativního myšlení. Moment, nestrašlivějších? Ano, nejstrašlivějších. Jak vám bude, když vám uprostřed věty dojdou baterky v dikafonu? Nebo popíšete poslední stránku v notýsku? Nebo ve výloze uvidíte něco, co vám pomůže řešení skvěle vysvětlit – a zjistíte, že jste zapomněli kreditku?

A tak než se vydáte na kreativní procházku, stanovte si, za jak dlouho se zase sejdete. Dejte si do kapsy náhradní baterky, záložní notýsek a dvě nebo tři tužky. Uvidíte, budou se hodit. Člověk ani nemusí vyjít z budovy, stačí se projít po chodbách, prohodit pár slov s tím nebo tím nebo se podívat na kytky do atria. A pamatujte, když se nemůžete hnout z místa, musí se pohnout samo místo. Vydejte se na kreativní procházku a – začnou se dít divy.

Štítky:

Připoj se ke komunitě Mít vše hotovo!

Stačí nám poslat tvou e-mailovou adresu. Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Přidej komentář k příspěvku

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nahoru