Připoj se ke komunitě!

Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Odeslat


Základna osobního růstu

Myšlenková mapa: nebezpečný protivník multitaskingu

By on 10. 5. 2009 in Rozvoj with Počet komentářů: 2

Dělával jsem x-úkolů najednou. Ani vlastně nevím proč. Možná proto, že mi to vyhovovalo. Možná, že jsem si to neuměl zařídit jinak. Možná to bylo i proto, že jsem se cítil jakoby důležitěji: hele, kolik máš práce. To nebude jen samo sebou! A možná taky proto, že jsem si neuvědomoval, nakolik mě to vlastně vyčerpává. Na konci jsem se cítil, jako by mi někdo hlavu celý den proháněl mandlem tam a zpátky – a jak to nakonec odnesli doma, to si asi dokážete představit sami.

Nejsem kompetentní rozhodnout, zda je multitasking lidskému mozku vlastní či nikoliv. V současné době to začíná vypadat, jako kdyby se většina začínala klonit k myšlence, že je efektivnější pracovat v jednom okamžiku na jednom úkolu. (Konečně, proč ne, zjištění neurologů tento názor podporují.) Jenže to může být jen módní záležitost. Možná se to změní s tím, jak současná generace, která najednou dokáže snídat, psát domácí úkol, sledovat MTV a ještě odpovídat na SMSku kamarádce, dospěje, překročí třicítku a vstoupí do maximálně produktivního období života.

Jak dokazují výzkumy stresových reakcí organismu, který co do chemických reakcí nerozlišují mezi e-mailem a rozzuřeným medvědem, změnilo se prostředí, v němž člověk žije, ale biologie člověka zůstává stejná jako na úsvitu lidských dějin. Možná už nastal čas na nějaký další, nový evoluční zlom.

Konec vznešených teorií, jediné, o čem snad mohu zasvěceně psát, jsou mé vlastní zkušenosti. Pohyboval jsem se na obou stranách fronty – a na jedné z nich jsem to ve výsledku zatraceně projížděl.

Co s vyrušováním?

Když se řekne vyrušování, napadne každého jedna, dvě či více podobných situací.

První: sedíte v kanceláři, snažíte se ze všech sil soustředit na práci. Datlujete do počítače, od prstů se vám skoro kouří, protože se vám – ani nevíte jak – podařilo dostat do stavu tvůrčího toku (čili „flow“) a v tom zazvoní telefon. Nebo do dveří vstoupí kolega. A v nejhorším možném případě šéf s novým úkolem. A veškeré soustředění začíná pomalu vyprchávat.

Druhou jsme tady na MítVšeHotovo už řešili. Hledáte na internetu podklady pro právě zpracovávaný projekt, a narazíte na informace, které byste si stoprocentně chtěli přečíst.

Nevím, jestli je to jen můj problém, ale dost často narážím na jiný způsob vyrušování, o kterém se příliš nemluví. Ač se soustředím na práci, ať dělám všechno proto, abych se úkolu věnoval na 100 %, to potlačované si vždy najde nějakou skulinku, kudy se mi snaží vloudit do pozornosti.

A nemusí to být ani kolega, dítě či manželka, kteří by po mně něco chtěli. Stačí, když třeba píši článek, zamyslím se nad kombinací slov či formulací věty a – je to tu. Objeví se nová myšlenka, nápad, či záležitost. Prostě přijde a začne prudit.

Násilné potlačování nemá cenu, to už snad každý zjistil. Jediné řešení, které zatím funguje, je úkol si zapsat a věnovat se mu později. Jenže i to má svůj háček.

Jakmile danou záležitost do svého života (či pozornosti) vpustíte, má neskutečně vytrvalou tendenci se vracet – a to i když si ji zapíšete a snažíte se na ni ze všech sil nemyslet. Čím více se snažíte na něco nemyslet, tím dotěrněji se vtírá zpátky – a vy ty nejméně vhodné okamžiky.

Jenže v tomto případě se nejčastěji nevrací ona stejná myšlenka. Ta je zapsaná a je od ní pokoj. Co se ovšem rádo vrací, je její další rozvíjení, promýšlení či jiné podobně znějící záležitosti. Dost často třeba při psaní článku přijdu na nápad k článku dalšímu. Či z právě psaného článku vymažu větu, která se zrovna nehodí  – ale stoprocentně o ní vím, že bych ji mohl použít někde jinde.

Postupem času každý zjistí, že nemá smysl se podobným „vyrušováním“ bránit. Jedním řešením může být přístup AutoFocus Marka Forstera. Jenže i ten má svůj háček: pokud jej budu aplikovat do důsledků, na některé úkoly se prostě nedostane.

Elegantní řešení: myšlenková mapa

Když se pouštím do časově náročnějšího úkolu, jako je třeba psaní článku (a tím nemyslím jeho promýšlení či sbírání dat), přípravě prezentace, pracovních listů pro žáky, studiu z knih či jiné záležitosti, běží mi – jako jediný další soubor (vedle editovaného dokumentu a osnovy) myšlenková mapa s poněkud dětinským názvem: TEĎ NERUŠ!

Jediným úkolem této mapy je sbírat objevivší se vyrušení. Jistě, namítnete, stačí přece kus papíru, na který si člověk vyrušení zapíše a je to. Jenomže jak už zaznělo výše, zapsání někdy (nějak se mi do prstů vtírá slovo často) nepomůže. Daná záležitost se totiž ráda objeví v jiné podobě. A právě formát myšlenkové mapy pomáhá toto neustálé domýšlení řešit.

Každou novou věc, která se objeví, umístím do nové „bubliny“ přímo spojené s centrálním pojmem. A jakmile se objeví nějaký nápad, který onu záležitost doplňuje, šup s ním na patřičné místo a honem zpátky k rozpracované věci. A to raději ani nemluvím o nápadech na telefonáty či e-maily.

A co když člověk mapy nesnáší?

K podobnému sbírání vyrušení můžete použít jakýkoliv nástroj, který vám umožňuje jednou editovaný text dále strukturovat – textový procesor, OneNote, poznámkový blok, prostě cokoli, čemu jednoduše vnutíte formát staré dobré osnovy. Na školeních mě překvapilo, kolik lidí vůbec netuší, že pro podobné účely mohou víceméně kterýkoliv textový editor přepnout do zobrazení „osnovy“ a použít toto zobrazení jako pomůcku pro kvalitní brainstorming.

Spoustu úkolů dělá člověk také mimo počítač. V podobných okamžicích by se můj skok k počítači pro ten rozpracovaný úkol rovnal rozsudku smrti. U papírových řešení by si ale člověk měl ohlídat formát zápisku.

Sepisování vyrušení do jednoho dlouhatánského seznamu nefunguje – seznam nemůžete dále „přehledně“ doplňovat. Proto je formát mapy vhodný i pro papír. A „ne-mapařům“ stejně efektivně zafunguje balíček kartiček – napíšete, odtrhnete a později uspořádáte do hromádek a přepíšete, nebo zařadíte.

Na začátku článku jsem tvrdil, že multi-tasking už neprovozuji. Na konci textu si tím ovšem nejsem moc jistý. Jistě, spíš než řešení několika úkolů najednou se v mém případě jedná spíš o rychlé přepínání pozornosti.

Ale i tento malá „úlitba“ multitaskingu má svůj důvod. Kdesi jsem četl, že člověku trvá zhruba 5 minut, než se dostane zpátky na hladinu, kterou díky vyrušení opustil. A jen o málo rychleji trvá, než tuto hladinu opustí, začne se soustředit a dostane se na hladinu ideální pro řešení nové záležitosti. Možná, že je to jen berlička. Ale jak každý člověk s nohou v nechodící sádře rychle zjistí, k jakémus takémus chození nic jiného než berle nepotřebujete.

Štítky:

Připoj se ke komunitě Mít vše hotovo!

Stačí nám poslat tvou e-mailovou adresu. Občas ti pošleme tipy pro produktivnější práci, odkazy na zajímavé knihy nebo akce. Psát ti však budeme jen jednou za čas a pouze tehdy, budeme-li mít skutečně co říct.

Přidej komentář k příspěvku

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Nahoru