Tělo sevřené v křeči. Mozek vysílá do vyčerpaných svalů poslední zbytky energie. Stometrová stěna pod vámi, zbývá natáhnout ruku a odlepit se od stěny. Stačí vytáhnout se přes převis a budete nahoře. Ramena nesnesitelně bolí, dlaně pálí, chcete se ale dostat nahoru, chcete si dokázat, že na to máte. Už jen malý kousek, pomalu se vytahujete nahoru, do očí vás udeří světlo, únava z vás padá, dech se zatají nadšením, protřete si oči — a od skalní stěny se začne odrážet … píp! píp! píp! píp! Z pod polštáře se vymrští ruka a zarazí ten nepříjemný zvuk. Budíček! Adrenalinový příval ze snu vás ale neopustí.
Vyskočíte z postele, spěcháte k počítači, už, už abyste se pustili do práce. Nemůžete se dočkat, nadšení ze snu bouří žilami a chrlí jeden nápad za druhým. Než naběhne systém, rychle si uvaříte kávu, to aby ten den správně začal. Ještě jen tak ze zvyku otevřete e-mail …
… a nadšení vychladne dřív, než přes monitor stihne přeběhnout první pramínek kouře stoupající z šálku kávy. Záplava nových e-mailů tučně září nad těmi, které čekají na vyřízení od včerejška. Rychle projdete seznam a hrůzou se vám zatají dech – tohle mělo být přece hotové už včera! A tady je jeden termín na dnešek! Ale nejdřív musím ještě odpovědět na tohle! Rychle kliknete na odpovědět …
… a než se vzpamatujete, řešíte tři čtvrtě hodiny požadavky ostatních. Nadšení vychladlo stejně rychle jako káva a během prvních deseti minut se vytratily i všechny zajímavé nápady. Přepnuli jste na automatiku, hasíte požáry, odpovídáte na dotazy k neprioritním věcem, rychle skenujete zaslané články, děláte si poznámky či otvíráte linky k vedoucí dalším „zajímavostem“. Uf, po hodině je hotovo. Zavřete e-mail, otevřete složku s vaším vysněným projektem, 10 minut tvůrčí práce a … v tom zazvoní telefon.
Už asi chápete, k čemu směřuji. Požadavky ostatních umí udusit jakékoliv tvůrčí nadšení. Místo nadšeného tvůrce se z vás stane přežívající tvor.
V ideálním světě by člověk soustředil všechnu tvůrčí energii a čas na práci, která ho baví. Celý den by žil ve stavu, který Mihaly Csikszentmihalyi označuje jako kreativní tok (flow), tedy „téměř automatický, nevyčerpávající, ale přitom maximálně soustředění stav vědomí“. Csikszentmihalyi také určil, co člověka z podobného stavu mysli snadno vyhodí: vyrušování, multi-tasking, dokonce i obavy z toho, co ještě musíte udělat. Ve zkratce, stačí se chvíli přestat soustředit a je vymalováno.
S vyrušováním prostřednictvím telefonu asi nic neuděláte, stejně tak jen těžko přesvědčíte své kolegy v práci, aby vám dali chvíli pokoj. Vyvěšený telefon by klienty moc nepotěšil, stejně jako cedulka „Dejte mi chvíli pokoj“ neodradí kolegy – zejména nemáte-li svou vlastní kancelář, ale pracujete ve „kabinkách“ či společné místnosti.
Co ovšem člověk může změnit je začátek práce na počítači. Nemilosrdný budíček v podobě e-mailů vás nikdy nedostane do správné nálady. Změníte se ve stroj, který reaguje na příkazy a žádosti a celé vaše úsilí nebude ničím jiným než reakcí na úsilí jiných. Nevím, jak jste na tom vy, ale tento přístup k práci mě nikdy nenadchnul.
Není nic jednoduššího než začít svůj den bez e-mailu. Naplánujte si předchozího dne první úkol, kterému se první hodinu dne budete věnovat a udělejte pro to všechno. Nastavte časovač na 60 minut, neotvírejte nové e-maily a za žádnou cenu nestahujte poštu. Pokud vás vyruší nějaký telefon či kolega, zapište si z rozhovoru vyplývající úkoly na kus papíru, vhoďte do schránky a co nejrychleji se vraťte k prvnímu úkolu. Jen málokterá záležitost je tak důležitá, abyste ji nemohli vyřídit až za hodinu.
Zkuste tento přístup k uspořádání práce zavést od příštího týdne. Anebo ne, začněte rovnou zítra. Není lepší okamžik než víkend, kdy na vás netlačí tolik pracovních povinností. Najděte dnes večer projekt, který byste skutečně chtěli realizovat – a začněte na něm zítra ráno pracovat. Uvidíte, že z nadšení, které se dostaví, se vám zatají dech, protřete si oči a … píp! píp! píp! To piští časovač. Vzhůru do nudných povinností. Ale adrenalin ze splněného snu vám proudí žilami a nabije vás na celý den.
Super, díky za článek! Musím říct, že nejvíc tvořivé práce udělám, když nejde internet :))
S e-maily jsem také dlouho zápasil. Měl jsem nastaveno v počítači, tak i v telefonu automatické stahování nové pošty (každou pátou minutu), takže hrůzy popsané v tomto článku dobře znám. Po přečtení jednoho z textů Petra Máry jsem automatické stahování vypnul a stahuji poštu jen tehdy, když cítím, že na ni mám čas. Je až k neuvěření, co tahle drobná změna dokáže udělat s koncentrací…
Díky za pochvalný komentář. A přesně to, co říkáte vy, tvrdím o ‘Netu taky.
Když po mně chce třeba ICQ či Skype, klidně mu ho dám, ale dodávám, že mě tam stejně asi nenajde. Tuhle mi kamarád psal, že se mu narodilo dítě – a zpráva tam visela tak dlouho (asi 3 týdny, kdy jsem na ICQ nebyl, tudíž jsem o narození nic nevěděl), až se server rozhodl ji vůbec nedoručovat.
Díky za komentář. Souhlasím, u mě fungují jen dva až čtyři časy (dopředu „nastavené“), kdy se mailům věnuji – a jakmile musím náhodou sledovat poštu častěji (třeba když na něco urgentního čekám), nic rozumného v té době neudělám.