Život online dokáže měnit návyky rychleji, než by člověk vůbec byl chtěl. Nedávno (po nějakém tom měsíci, respektive roku) jsem si v práci umožnil připojení vlastního notebooku na pracovním místě.
Znáte ten prvotní příval nadšení: Hohá, jsem téměř 100 % online. Za své vzal dlouho vytvářený návyk otvírat e-mail dvakrát či třikrát denně. Stihnu toho víc. Napíšu toho víc. Domluvím toho víc. Prohlížeč mi stejně pořád běží, tak proč by v jedné záložce nemohl být také inbox, ne? Hurá. A že bych začal řešit maily, jakmile sednu k počítači? To se mi přece nemůže stát.
Pokud máte podobnou zkušenost, netvrďte mi, že jste na tom byli jinak. To bych asi fakt dostal depresi. Troufám si totiž tvrdit, že obdobnou fází nadšení prochází víceméně každý, komu se něco podobného naskytne.
Počáteční nadšení ovšem pomalu vychladlo. No, spíš než pomalu vychladlo rychle. Nejenže jsem začal koutkem oka – téměř podvědomě – neustále kontrolovat stav e-schránky, nejenže jsem začal reagovat na příchozí poštu v době, kdy jsem se chtěl věnovat jiné práci, dokonce jsem se začal věnovat i jiným nešvarům jako pročítání RSS, abych se nemusel věnovat jiným věcem (a všichni víte, jak se tomuhle zvyku říká).
Naštěstí se člověk učí rychle. A nejlépe mu jdou snadno proveditelné, avšak radikální řezy. Všiml jsem si, že v GoogleLabs přibyla nová funkce: E-MAIL ADDICT. „To bude něco pro mě,“ zařičel Workaholic radostí. „Konečně mě to do mailu nepustí.“ Zpřístupnil jsem funkci – a slavnostně spustil první pauzu. „Tak, patnáct minut můžu spokojeně pracovat.„ Ještě jsem pro jistotu přeletěl očima zšedlou obrazovku.
Ding! Zničehonic se objevil e-mail od jednoho z rodičů delší dobu nemocné žákyně. A vzápětí další, tentokrát od organizátorky školení, které mám připravovat. Ehm, že by Take a Break! nebyl až tak dobrý nápad?
Utěšoval jsem se tisíckrát otřepaným úslovím: Žádný mail není tak důležitý, aby nemohl počkat 15 minut. Žádný! Ale sami víte, jak to je. Hlavou mi šrotovalo, co všechno může ona matka chtít, kde se co se školením zase změnilo … Kdyby někdo skrytou kamerou natáčel všechno, co se mi honilo hlavou, nasbíral by materiál na jeden, možná i dva celovečerní horory. Už jen deset minut. Vydržím? Nevydržím?
Nevydržel jsem. Potupně jsem záložku zavřel, znovu otevřel a těšil se na to, až si maily s přečtu. Rozjásání nad otevírajícími se možnostmi, které jsem z mailu podvědomě očekával, se ovšem nekonalo. Dítě stále nemocné, rodič chce jen poslat učivo na další týden. A školení se odkládá. Na někdy. Ehm, to mi fakt stálo za to.
Co říci závěrem?
Snad jen to, že opravdu není e-mail, který by nemohl počkat nějakých 15 minut, nebo hodinu. Či dvě. Že člověk nemusí schránku pořád kontrolovat. Že se člověk nemá zbytečně stresovat, když ví, že mu záležitost neuteče: sebral ji přece na místo, kde na ni určitě nezapomene a kde se k ní – až se mu to bude hodit – stoprocentně vrátí.
A snad stojí za to zmínit i to, že Gmail zveřejnil víceméně nefunkční funkci. Proč pomáhat feťákům tím, že je zamknu do vypolstrované místnosti a z kapes jim vyberu všechny ukryté dávky, když jim ve stejném okamžiku jednu injekci pěkně natáhnu a položím na dosah ruky, respektive na dvě kliknutí? To přece nemá logiku.
Trpím bolestmi hlavy z častého a dlouhého sezení (tedy vlastně doufám, že jsou ty bolesti od toho, nádor na mozku je podle googlu dalším možným vysvětlením). Jedním z nejlepších způsobů, jak bolestem a stresu z přesezenosti předejít, je dělat pohybové mikropauzy kombinované s delšími přestávkami. Jako ve škole. Jenže udělejte pauzu, když se zrovna soustředíte na formulaci nějaké zásadní věty vašeho tweetu! No, abych to zkrátil – za chvilku na mně vyskočí TimeOut (http://www.dejal.com/timeout/), který zatmí obrazovku a vyzve mě k pohybu. Což s radostí udělám! Podobných prográmků je víc, samozřejmě i pro PC, ale TimeOut je pro Maca ideální – je jednoduchý, hezký a zadarmo.
Díky za tipy na „vypínací“ software, vypadá docela užitečně. Ale šlo mi spíš o to, jak se donutit „nekontrolovat“ neustále e-mail a přitom pracovat na počítači – a ještě k tomu se spuštěným prohlížečem. Zajímavé ovšem je, že doma s tímto problémy nemám. :) Že by to bylo povahou úkolů?
Já myslím, že člověk maily kontroluje proto, že tam obvykle najde nějakou zajímavější a přitom snadněji dostupnou činnost než je ta, kterou právě dělá. Kdyby tomu tak nebylo, nedělal by to, nepřitahovalo by jej to. I v pracovních mailech se často jen tlachá, případně se tam občas dozvíme, jak nám to sluší, anebo nějaký drb… Během souvislé nezáživné činnosti, kterou práce někdy může být, je to příjemné zpestření. Emailová schránka je takový „soukromý pracovní bulvární deník“ namíchaný se skutečnými úkoly a výzvami. Možná by pomohlo mít dvě schránky, osobní a pracovní, a zakázat v pracovních mailech řešit nepracovní věci. Tohle mísení „bulváru“ s informací je přece dávno známé prokletí médií, které ale funguje i ve větších měřítcích než v osobních schránách.
Díky oběma za tipy. V odesílatelích problém není, protože doma s tímto vůbec problémy nemám a klidně kontroluji e-maily jen 2x za odpoledne. A nic se neděje. (Takže ten Darwin by možná mohl být na místě. :) )
Problém se spíš skrývá, jak jsem naznačil v předchozím komentáři, v povaze práce, kterou na jednotlivých místech dělám a řešení se nabídlo víceméně samo. Co jsem mohl přesunout na domácí počítač, to jsem přesunul domů(např. super zábavné upravování asi 350 stránkového dokumentu školních osnov, který se skládá ze zhruba 200 stran tabulek), kde se k tomu snadněji dokopu. A v práci? Tam jsem se pustil do věcí zábavnějších, třeba psaní článků pro MVH. Dva dny – absolutní klid. A teď ještě musím nějak vyšpekulovat, jak to vysvětlím vedení školy.
A abych nezapomněl, taky jsem odstranil největší lákadlo – rychlý odkaz na gmail.com z lišty záložek ve FF. To asi pomohlo nejvíce.